Když jsem se poprvé vdala, viz můj předchozí článek, život se mi otočil úplně jiným směrem, než jsem původně chtěla. V srpnu 1977 se narodila Terezka, a s ní jsem nejen dokončila školu, aniž bych si udělala přestávku, ale ještě než jsem ji dokončila, začala jsem pracovat v Československé televizi, kde jsem pak zůstala celou svou pracovní kariéru. To je ovšem jiný příběh.
V roce 1983 se nám narodil syn Jakub. Byli jsme komplet. Jenže… já byla oheň, můj manžel voda. A tak se stalo, že jsem od něj odešla. Příběh jako z červené knihovny. Zamilovala jsem se do jiného, a ten jiný (ženatý pan Zajíc) do mě. Terezka už byla čerstvě vdaná, Kuba zrovna plnoletý, a mně pětačtyřicet. Nemám se opravdu čím chlubit, zpětně to vím, ale osud mi to sám spočítal.
Jednou jsme jeli na výlet do Mělníka, kam jsme jezdili dost často. Mělnický zámek je půvabný a mají tam hezkou cukrárnu. Tentokrát můj partner nezamířil jako obvykle do cukrárny, ale do zámecké kanceláře, kde za stolem úřadovala přímo zámecká paní.
„My bychom se u vás rádi vzali,“ prohlásil pan Zajíc, čímž mi vyrazil dech. Zámecká paní nám ochotně vyložila, jak to u nich chodí, a na závěr se zeptala, kolik nás bude.
„My dva a svědci,“ odpověděl Zajíc, čímž vyrazil pro změnu dech zámecké paní. Když ho zase nabrala, vysvětlila mu, že u nich na zámku se konají jen velké a honosné svatby včetně opulentní hostiny. Oddechla jsem si. Svatba nebude. To jsem se ale přepočítala, protože Zajíc byl rozhodnutý, že se vezmeme, a přes to nejel vlak. Ze zámku si to mašíroval rovnou na obecní úřad, kde s malou svatbou rozhodně neměli problém, obzvlášť, když vybraným termínem byl pátek třináctého srpna. Ten den jsme si mohli zvolit kteroukoliv hodinu, všechny termíny byly volné.
V pátek 13. srpna 2004 jsem si oblíkla kalhotový kostým, který jsem měla na svatbě dcery, Zajíc si vzal čistou košili a šli jsme pro naše svědkyně. Ta moje Iva byla zrovna v chlívě u kůzlat a králíků. Odložila koš s trávou a než se trochu přišmrncla, šli jsme do vedlejšího domu pro druhou svědkyni Helenu. Našli jsme ji ve stáji u koní. Helena zapíchla vidle do kolečka s hnojem a šla se taky trošku přišmrncout.
Na obecním úřadu v Mělníku mají docela hezkou zahrádku, kde se při hezkém počasí konají svatby. Paní úřednice od nás vybrala občanky, a protože jsme ten den byli jedinou svatbou, trochu jsme se zapovídali. Paní úřednice celou dobu držela občanky v jedné ruce a v té druhé nůžky, kterými hodlala ustřihnout růžky mé a Zajícově občance. Jak jsme si tak povídali, šmik – ustřihla růžky i občankám svědkyní. Osud mě varoval, leč já jsem to nepochopila…
Pan starosta dostal ode mě doporučení, aby vybral co nejkratší verzi proslovu, že jsme oba už jedno manželství absolvovali, a tudíž víme, co a jak.
Po obřadu jsme si dali v cukrárně kafe a malé zákusky. Obě svědkyně jsme vyložili u chlíva a stáje a odjeli do práce. Neboť vězte, že jsme oba pracovali ve Zpravodajství ČT a zrovna ten den v pátek 13. 8. 2004 začala olympiáda. Všichni, kdo na olympiádě pracovali, měli zákaz dovolené. My dva jsme měli ten den odpolední – já na grafice a Zajíc na studiovém rozvodu. Dopoledne svatba, odpoledne šichta.
Svatbu jsme tajili, ale znáte to. Někdo to zjistil. Když jsem se na grafice objevila s krabicí koláčků, koupených v Mělníku v cukrárně, čekali na mě všichni kolegové a já dostala přímo od šéfky povolení jít aspoň na oběd. Povolení dostal i Zajíc, a tak jsme si dali oběd v televizní restauraci. Po obědě jsme se pak od počítačů na svých pracovištích nehnuli až do půlnoci.
A osud? Ten se mi smál. Protože jen on věděl, že jsem si vzala alkoholika. Nějaké náznaky byly, ale kdo nechce vidět, ten nevidí. Kromě alkoholu tu bylo násilí psychické i fyzické. Vydržela jsem to dlouho… třikrát jsem podala žádost o rozvod, třikrát jsem u soudu uvěřila slibům. Jednoho večera jsem utekla. Jen s kabelkou a mobilem, ani tenisky jsem si nestihla zavázat. První pomoc jsem našla u své kamarádky svědkyně Ivy, a taky u policistů. Napočtvrté nás rozvedli.
Přišla jsem o všechno, ale získala svobodu.
Z prvního manželství mám dvě skvělé děti, které mi na útěku pomohly, z druhého noční můry a poznatek, že svoboda a lidská důstojnost jsou to nejcennější. A úplně nejvíc je zdraví fyzické i duševní. Můj první manžel je slušný člověk, ale i on pochopil, že jsme se k sobě opravdu nehodili. Můj druhý manžel je alkoholik, ani léčení nepomohlo.
A já vím bezpečně, že třetí divná svatba mi rozhodně nehrozí.
