Po obou promocích snoubenců na sebe svatba nenechala dlouho čekat. Nebo spíš nemohla dlouho čekat. Ne že by čekali rovnou přírůstek do rodiny, ale znali se už od střední školy a chodili spolu také celé křivolaké období vysokoškolských studií, než se oba usadili v tom správném studijním oboru.
U Petra to bylo ještě zpestřeno vojenskou službou, u které nejspíš vyhodnotil, že vzhledem ke svému osobitému založení pro něj bude vhodnější forma náhradní, i když delší. Rozhodli se pro „velkou svatbu“, což ale mohlo mít svá úskalí. Oba snoubenci pocházejí, dalo by se říci „z lepších rodin“, ale rodiny spojoval handicap v podobě rozložení rodičů na samostatné jednotky. Taková svatba ale vyžaduje značnou míru jejich spolupráce, o toleranci nemluvě. U rodičů nevěsty to nebyl problém, vycházeli spolu dobře a svoji jedinou dceru podporovali. U mého exmanžela se předpokládala spolupráce v oblasti finanční, ale ten, jak známo, by si nechal „pro korunu koleno vrtat“. Před rodiči budoucí snachy se ale přece jen nakonec nechtěl nechat zahanbit. Ode mne se pouze očekávalo, že se z Moravy do Prahy na svatbu dostavím. To se nedalo odmítnout. Napekla jsem alespoň dvě krabice moravských svatebních koláčů, ty mě sousedka na vesnici naučila, a přibalila k tomu svatební dar, který mě jako jediný napadl – nevelké starožitné hodiny po babičce v kovové gravírované skříňce s klíčkem na natahování na zadní straně. Do sudého počtu jsem doplnila svého tehdejšího přítele, maje na paměti novou manželku mého exmanžela, jejíž účastí na svatbě, k nelibosti ženicha, byla podmiňována právě finanční spoluúčast jeho otce, jak jsem spíš vytušila z náznaků, které ke mně občas na Moravu, kde jsem tehdy žila a pracovala, dolehly.
Co se týká mého exmanžela, tak to si vybavuji vyprávění Aničky, která jednou otce navštívila v zaměstnání. „Tak si představ, maminko, nebudeš tomu vůbec věřit, oni ho ti jeho kolegové litují, že ho ta „špatná manželka“ opustila, dokonce mu nosí z domova buchty, no to jsem zírala!“ A já jsem časem zírala ještě víc, když se ho kolegům zželelo natolik, to musel tedy hodně bědovat, že se jim asi sedm roků od našeho rozvodu podařilo dokonce ho „přes inzerát“ oženit! Tak na tu manželku jsem tedy na Petrově svatbě zvědavá. Děti ji popisovaly jako vzdělanou, inteligentní, avšak navýsost asexuální paní. Tak to se k sobě budou výborně hodit! Přála jsem jim to, ale také trochu škodolibě, abych byla upřímná. Stydím se za to a nemohu si pomoci při pohledu na jejich svatební fotografii s nevěstou v beztvarém tmavším kostýmku a šněrovacích kotníčkových botkách. S tou škodolibostí jsem v té době nebyla sama. To zase jednou Anička, obdařená velkým hereckým nadáním, si otci s vážnou tváří na mě „stěžovala“, jak mi potom se smíchem vyprávěla, že zase pro změnu zíral on. „Tak si představ, tati, ta máma je hrozná, nejspíš nemá vůbec rozum – ona si koupila na Vysočině obrovský patrový dům, těch velkých oken, úplný zámek! Na druhou stranu ji ale chápu, to místo je nádherné, a ten daleký výhled, při jasném počasí se tam říká, že jsou vidět Alpy!“ Škoda, že jsem jeho reakci nemohla vidět, ale umím si ji živě z toho vyprávění představit a Aničce, té dobré duši, jsem vděčná za poskytnuté zadostiučinění, když jsem po rozvodu musela začínat znova od nuly a spoléhat se jenom sama na sebe. Odešla jsem s nejnutnějšími osobními věcmi a tím, co jsem si do manželství přinesla – se svými schopnostmi a vzděláním, obohaceným o odbornou praxi. Později jsem koupila převážně na úvěr, do té doby neprodejnou, asi třicet let ke svému účelu nevyužívanou starou obecní školu k celkové rekonstrukci. Ale zpět k té Petrově svatbě.
Tak krásnou svatbu jsem neviděla ani ve filmu, natož ve skutečnosti. Hollywood by blednul závistí! Vše bylo naprosto dokonalé, popsat se to vůbec nedá, ale pokusím se trochu to nastínit. Z Moravy jsem tedy přijela s přítelem, dvěma krabicemi svatebních moravských koláčků, starožitnými hodinami po Petrově prababičce jako svatebním darem, trochu v předstihu, abych synovi pomohla s úpravou jeho zevnějšku – ale to nebylo vůbec třeba, nemělo to chybu. Auto jsme prozíravě nechali u domu a do místa svatby, středověkého kostela Na Zderaze nedaleko Vltavy, se přemístili městskou hromadnou dopravou. Měla jsem jenom nedobrý pocit z nadcházejícího nevyhnutelného setkání se svým bývalým manželem, a tak jsem syna, který byl strůjcem promyšleného zasedacího pořádku asi šedesáti hostů na svatební hostině, cestou žádala, aby mě posadil do toho nejvzdálenějšího místa od něj. On na to nic, tak jsem svůj požadavek ještě asi dvakrát zopakovala, než se nechal slyšet. „To nepůjde, přece nechceš, mami, aby na tvém místě v čele stolu vedle táty seděla nějaká cizí ženská! Při zahájení hostiny a při hlavním jídle seď, prosím, vedle něj, a pak si tam dělej, co chceš.“
Proti tomu se ovšem nedalo namítat vůbec nic, tak jsem se s tím smířila a s tou představou se snažila v duchu vyrovnat. Na prostranství před kostelem nad vysokým schodištěm jsme byli včas, přicházeli další hosté, čas překročil poledne, ale nevěsta s rodiči nikde. Uvázli prý někde na cestě v záplavě aut. Tak zatím přišla vhod jedna krabice moravských svatebních koláčků a na jejich adresu jsem se hned dočkala takového uznání, až jsem z toho byla v rozpacích. To už konečně přijela nevěsta s rodiči a svatba mohla začít. Byli dokonalý pár, všechno ladilo úplně se vším, bylo promyšlené a propracované do posledního detailu. Tajil se mi dech, jak stáli při obřadu snoubenci proti sobě v presbytáři starobylého kostela a jen se jeden druhému dívali do očí, jakoby se v nich úplně ztráceli. Sedla jsem si hned do první lavice, abych mohla fotografovat. Setkala jsem se při tom s pohledem nevole matky nevěsty, která na celou dobu svatby objednala profesionálního fotografa, ale já jsem nedbala a po chvíli se ještě opatrně přesunula na druhou stranu kostela, abych měla i druhý úhel pohledu. Věřím hlavně sama sobě, jistota je jistota, když nastala ta neopakovatelná chvíle a syn se žení. Po blahopřání novomanželům Petr přenáší, teď už manželku, přes práh kostela a drží ji v náručí jako pírko. Ona je až eterická, s vyčesanými pravými blond vlasy a v záplavě dlouhých bílých šatů vypadá jako labuť z baletu Labutí jezero od P. I. Čajkovského.
Za chvíli se novomanželé s labutěmi setkají opravdu, vyrážejí totiž na lodičce na plavbu po Vltavě, jen oni dva s tím profesionálním fotografem. V teplém, ještě letním dni na začátku září se Vltava zlatě třpytí sluncem a zdá se, že sluncem zalitý bude i celý jejich život. Vše se vyvíjí dobře, v tom množství přítomných jsem svého exmanžela sotva zaregistrovala, jeho manželku zatím vůbec, ale brzy dojde na „lámání chleba“. Svatební hostina je od pěti hodin až do půlnoci v salonu známého objektu Mánes, jen kousek odtud. Ten salon mě překvapil. Je prostorný, světlý a vzdušný, věrný funkcionalismu celé budovy unikátně umístěné přímo na Vltavě, s výhledem na její rameno u Žofína i na blízké Národní divadlo celou jednou prosklenou stěnou, před kterou je možné vystoupit ven na předsunutý dlouhý, poměrně úzký balkon. V salonu je dominantní stůl sestavený do tvaru T, kde kratší strana je tradičně pro novomanžele a jejich rodiče, dále už usedají další příbuzní a přátelé. Hostina může začít.
To už právě přinášejí skleničky s přípitkem. Nikdo z rodičů se neujímá slova k přípitku novomanželům, jen blahopřejí, tak se ke krátkému proslovu osměluji já. Inspirací mi jsou starožitné hodiny po mé babičce, které jim jako svatební dar předávám se slovy, že ty hodiny jsou jen jedny a patří teď oběma, takže logicky musí zůstat spolu, aby je mohly provázet životem a odbíjet jejich společný čas. Na zadní straně skříňky je klíček, kterým se hodiny natahují, aby šly, a zrovna tak je to s tím manželstvím. Tím klíčem ke šťastnému a spokojenému manželství je vzájemná láska, úcta, respekt, tolerance a dobrá vůle, kdy myslí jeden na druhého, jak mu je a jak se cítí, zda je s ním šťastný. Přání štěstí novomanželům sdílí všichni, kteří s nimi dnes jejich zaslíbení oslavují. Pak už se servíruje sváteční menu. Můj bývalý manžel je ke mně vlídný, laskavý, při jídle vzpomíná na naše společné zážitky ze studií i manželství, dává najevo, že je potěšen mojí přítomností vedle sebe. Ještě si vybavuji naši komorní svatbu jen v úzkém kruhu rodinném koncem studia o vánoční pauze mezi 9. a 10. semestrem. Snaží se a úplně se překonává, cítím se nad očekávání příjemně a během svatby nakonec svoje místo vedle něj neměním. Škoda, že se nesnažil a nepřekonával během manželství, alespoň trochu, říkám si v duchu, mohlo to dopadnout jinak. S jeho manželkou bez fyzických půvabů, děti měly pravdu, v tmavším kalhotovém kostýmu, mě nikdo neseznámil a já ani ona jsme na svatbě neměly potřebu se kontaktovat. Viděla jsem ji, ale k hovoru nedošlo. Rozhodně jsem jí nezáviděla a opravdu bych nechtěla být znovu na jejím místě po zkušenosti více než dvou desítek společných let, ale to vlídné setkání s bývalým manželem jsem přijala s povděkem. Volná zábava už začíná předtančením novomanželů v rytmu blues. To je překvapení pro všechny. Oba tančí tak krásně, že rovnou aspirují na první místo v soutěži Star Dance! Není divu, vždyť předtančení nacvičovali s profesionálním tanečníkem na soukromých hodinách, jak nakonec přiznávají. I během jídla a pití při množství hostů, vše podbarvené jemnou hudbu, je svatební atmosféra stále slavnostní a časem se až rozplývá v jakési fluidum, substanci čisté radosti, opojení a vrcholné svatební extáze.
Té euforii jsme podlehli a vznášeli se na její vlně všichni. Tedy kromě Aničky, která přijela na svatbu se svým mladším synkem, a teď se naklonila ke mně a tiše, aby to nikdo neslyšel, mi bez úvodu povídá: „Jak jsem jí jenom mohla říct, ať si ho nebere! Stejně by mě neposlechla. Navíc je to můj bratr a ještě by z toho byla v rodině zlá krev.“ Zůstala jsem jak přimražená a nezmohla se na slovo! Jak jen může být v takové chvíli tak pragmatická a emocionálně imunní? Vzpomínám si na její příměr s pánví, kdyby nebyla jeho sestrou, ale ženou, do týdne by ho tou pánví utloukla, pronesený jen ke mně na nedávné hostině na bratrově promoci, ale rozhodně jsem si nechtěla nechat kazit tu kouzelnou atmosféru na svatbě nějakým nevhodným sýčkováním. Chmury se daří rozptýlit naštěstí rychle, na stolku na kolečkách totiž právě přivážejí obrovský třípatrový čokoládový dort s pařížským krémem a čerstvými jahodami pod průhledným želé. Novomanželé se ujímají porcování od horního patra a úhledné díly dortu kladou na připravené bílé talířky a podávají svatebčanům, kteří neodolali a obklopili stolek s dortem. Však také bylo na co se dívat a ta dobrota z rukou novomanželů, „zlatý hřeb“ hostiny, byla neskonalá. Na všechny se dostalo, ještě zbylo na přidání, ale znáte to, „oči by jedly“, ale nikdo už nemohl. Po dortu odešel personál a zanechal svatebčany svému osudu, vybavené ještě bohatým samoobslužným barem. Všichni jedli, pili, hodovali a dobrou vůli spolu měli, jak se píše v pohádkách, a dobře se bavili až do noci. Jak se stmívalo, stávala se atmosféra přímo magickou. Neviditelná skleněná stěna přijala osvětlené Národní divadlo a nábřeží Vltavy jako součást salonu a podtrhla tak ještě celkově luxusní dojem velké a nezapomenutelné svatby.
Ta svatba byla jako krásná píseň. Bohužel to byla „píseň labutí“. Skřípat to začalo už na zahraniční svatební cestě a pak se to nějak zadrhlo. To složité soukolí se pokazilo úplně. Třeba při tom přípitku mysleli na kdovíco nebo použili nějaký špatný klíč, že se ten hodinový stroj zastavil, zkrátka se to celé porouchalo a nešlo už opravit. „Chodit spolu“ a skutečně spolu žít, to jsou dvě odlišné věci, přičemž ta druhá je mnohem těžší. Já ale vůbec nemám v úmyslu cokoliv posuzovat a hodnotit, vždyť jsem sama žádný zářný manželský vzor hodný následování i přes veškerou snahu, nebo právě proto, nepředvedla. Ten můj klíč byl asi nereálnou utopií a každý si musí najít ten svůj vlastní. Zkušenosti a rady druhého jsou nesdělitelné, každý se sám musí dopracovat k tomu svému, třeba prostřednictvím omylů, chyb a ztrát, kterým se zpravidla nikdo nevyhne, ale kdo se na to má z pozice rodiče dívat! Asi nedokázali překročit, co jim sudičky do vínku přisoudily, uvažuji. Ten jejich vklad se při soužití a jeho počátečních potížích, včetně těch existenčních, ukázal jako vzájemně neslučitelný. Mrzelo mě to a mrzí dodnes, tím spíš, že jsem si naivně myslela, že se ta pohroma zastavila dopadem na mne, ale ona má patrně ambice ještě dál prorůstat generacemi. S takovým malérem jsem opravdu nepočítala. Kdepak sudičky, ale geny! Jaképak pohádky, tvrdá realita! Všechno se zřítilo jako domeček z karet, dalo by se říci „do roka a do dne“, po čase už jen následovalo formální ukončení manželství, v tomto případě bez dětí. Jak já jsem si přála vnučku! Svoji milou snachu Magdalenu jsem si moc neužila, vyhledala jsem ji alespoň, od začátku manželství dojížděla pracovat do jiného města a do Prahy se vracela jenom na víkendy, a darovala jsem jí svoje starožitné náušnice s velkými rubíny. Moc jí k těm plavým vlasům slušely. Nevím, jestli je nosí, nevím o ní už vůbec nic, za celou minulostí udělala tlustou čáru. Také Petra je mi líto, jistě dělal, co v té době mohl, protože každý dělá vždy to nejlepší, čeho je v daném čase schopen. Otázka je, zda dělá to správné a je to dostačující. Nakonec jsem se nedobrala ani svatebních fotografií od toho profesionálního fotografa. Bylo jich prý jen několik a jaksi ke mně nedoputovaly. Jedinou památkou na tu hvězdnou svatbu tak zůstal můj obsáhlý soubor krásných fotografií, který jsem vypálila na několik kusů CD a rozdala hned po svatbě v rodině na památku. Ještě myslím v té souvislosti na Petra. Je mladší než Anna, tak věřím, že také on svoje zkušenosti sečte a hodnoty porovná, aby jeho další život byl naplněný tak, jak si přeje.
K manželskému štěstí a spokojenosti totiž na velikosti svatby nezáleží!