Problém single seniorů: Nemají s kým mluvit, což poznamenává jejich psychiku
Ilustrační foto: Pexels

Problém single seniorů: Nemají s kým mluvit, což poznamenává jejich psychiku

19. 6. 2023

Někdy za celý den neřeknou ani slovo. Občas promluví jen s prodavačkou v obchodě nebo pozdraví sousedy. Single život má řadu specifických stránek a jednou z nich je to, že člověk nemá s kým mluvit. Někdy je to příjemné, někdy na zblbnutí.

Šestašedesátiletá Ilona se moc těšila do penze. Jenže v rok, kdy do ní nastoupila, jí zemřel manžel. Dvojitá velká životní změna si u ní samozřejmě vyžádala hodně úsilí, aby to všechno nějak ve zdraví zvládla.

„Když jsem se zhruba po roce smířila s tím, že zbytek života strávím sama, uvědomila jsem si, že to obnáší například to, že celé dny s nikým nepromluvím. Já, která jsem celý život dělala sekretářku ve vedení velkého podniku, takže jsem celé dny zvedala telefony, vyřizovala všechno možné, přijímala návštěvy, žertovala s lidmi, kteří na sekretariát přicházeli. Komunikace byla mou hlavní pracovní náplní a myslím, že mi velmi dobře šla,“ vypráví.

Její dcera žije v Německu, jednou týdně jí telefonuje, často jsou v mailovém spojení. „Blízké kamarádky nemám, žili jsme s manželem dost uzavřeně. Byli jsme typ páru, který si stačí sám se sebou a nepotřebuje společnost. Takže teď jsem sama. Jsem ráda sama doma, ráda si čtu, ráda sleduju televizi. Tento způsob života mi až tak nevadí, ale občas si uvědomím, že veškerá moje komunikace za týden spočívala v krátkém telefonátu s dcerou, v pozdravu prodavačce v krámu u nás na sídlišti a nanejvýš v dalším pozdravu sousedce, pokud jsme se náhodou potkaly, což se moc neděje, protože náš velký panelák je dost anonymní prostředí. Někdy si říkám, že za pár let možná přestanu umět mluvit,“ říká.

Podobné pocity má řada vdov, vdovců, rozvedených lidí vyššího věku, kteří už nepracují a většinu času tráví sami. Jejich komunikace s okolím je značně omezená. Někomu to nepřipadá divné, někdo nad tím přemýšlí. „Tuhle jsem se přistihl, že mluvím s kocourem, který se u mě objevil na zahradě. Zřejmě si myslel, že jsem bláznivý, tak už nikdy více nezavítal,“ říká třiasedmdesátiletý Stanislav a vypráví dál: „Žiju v domku se zahradou na konci cesty za městem, takže se běžně stává, že s nikým i dva týdny nepromluvím. Nakupovat jezdím do supermarketu, tam si nepokecám ani s prodavačkou. Nejbližší sousedé jsou mladí lidé, kteří celý den tráví v práci, takže se o víkendech jen tak lehce pozdravíme, když se náhodou potkáme u společných popelnic. Jediný blízký kamarád mi zemřel. Jsem rozvedený už přes dvacet let, celou tu dobu žiju sám. Často jsem na internetu, rád si čtu, ale komunikace tváří v tvář v mém životě v podstatě neexistuje. Dcera říká, že jsem morous, který se straní lidí. Rád bych si občas s někým popovídal, ale kde a s kým? Dcera žije na opačném konci republiky, tak si jen občas zavoláme.  A já nejsem typ, který by chodil do kroužků nebo na organizované akce pro seniory jen proto, aby nebyl sám. A tak prostě mlčím.“

Lidé, kteří nám povídali o svém mlčení, nejsou výjimeční. Rozdíly jsou v tom, jak kdo své mlčení způsobené samotou snáší.  

Mlčení není zdravé    

„Lidé jsou od přírody sociální tvorové a pokud se někdo dostane do situace, že dlouhodobě nemá s kým mluvit, není to přirozené, tudíž ani zdraví prospěšné,“ říká poradkyně v oblasti osobního rozvoje Markéta Tichá. „Právě lidé ve vyšším věku nesou samotu hůře, protože si uvědomují ty změny. Byli zvyklí chodit do práce, komunikovat, být v kontaktu s dalšími lidmi. Najednou o možnost sociální interakce přišli,“ doplňuje.

Psychologové používají termíny situační osamělost a chronická osamělost. Situační je ta, kdy se vypořádáváme s něčím odchodem, s něčí smrtí. Typický příklad: Rozvod a člověk najednou žije jiný život. Přijde domů, s nikým se nehádá, s nikým nemluví. Ale má práci, hledá si jiného partnera,  je ve věku, kdy ví, že ho ještě něco v životě čeká. Chronická osamělost je mnohem těžší věc. Prožívají ji lidé vyššího věku, kteří žijí sami dlouhodobě. Vědí, že jejich děti jsou daleko a nemají na ně čas nebo že na ně prostě kašlou. Nebo děti nemají. Nemají přátele. Buďto si v životě přátelství nehledali nebo jim, vzhledem k vysokému věku, už přátelé zemřeli. Jejich život je jednotvárný, bez sociálních kontaktů, bez vzrušení, bez plánování, co bude další den. Průvodním jevem chronické osamělosti je, že lidé nemají s kým mluvit. Když nad tím zapřemýšlejí, často zjistí, že třeba týden nevyslovili ani hlásku.    

Půl milionu single seniorů  

„Čím je člověk starší, tím více lpí na rodině, na kontaktech s ní. Pro seniory ve věku nad osmdesát let je dokonce rodina a dobré vztahy s ní na prvním místě. Uvádějí, že možnost stýkat se s rodinou je pro ně důležitější než to, kolik mají peněz nebo jakou mají možnost sami o sobě rozhodovat. Komunikace s příbuznými je pro staré lidi zkrátka mnohem důležitější, než pro lidí mladé, jenže v mládí si člověk zpravidla neumí představit, jak starší člověk uvažuje,“ říká geriatr Hugo Přibyl.

Podle Českého statistického úřadu nyní žije přes půl milionu seniorů v jednočlenné domácnosti, to znamená sami. I kdybychom se teď přiklonili k lepší variantě, že většina z nich má někoho blízkého, kdo je navštěvuje nebo s kým vyrážejí do společnosti, přesto pravděpodobně každý z nich prožívá hodně dnů tak, že nemá s kým promluvit. Zkrátka, mlčení je průvodním jevem single života ve vyšším věku.

Takže jeden aspoň trochu optimistický příběh na závěr. Čtyřiasedmdesátiletá Alena byla typickou představitelkou mlčících seniorů. Po smrti manžela žila sedm let sama. Děti nemá.

„Nikdy jsem nebyla typ, který má hodně přátel. Byla jsem samotářka celý život. Ovšem pak mi došlo, že můj životní styl je cesta do pekla. Byly týdny, kdy jsem nepromluvila. Nebylo s kým. Tak jsem se přihlásila do cvičení pro seniory. Cvičení z duše nenávidím celý život. Ale byla jsem ve fázi, kdy už jen to, že někomu řeknu dobrý večer a postavím se vedle něj v tělocvičně, bude vrchol společenského života. Nakonec jsem tam zjistila, že z úplně stejných pohnutek tam chodí více žen. Už chodíme po cvičení i do restaurace. Dokonce jsem je pozvala k sobě domů. Klábosily jsme čtyři hodiny v kuse. Nevymluvené babky. Teď si dobu mlčení vynahrazujeme. Drbeme, pomlouváme, hodnotíme, smějeme se, těšíme se jedna na druhou,“ říká.

psychika samota
Hodnocení:
(4.9 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ludmila Černá
Nevím, zda někdy někdo dělal průzkum psychiky osamocených lidí. U mojí maminky jsem pozorovala, že když jí umřela poslední kamarádka, začala se kamsi ztrácet. Špatně slyšela a navíc nikdy nebyla nijak společenská. A i když jsem k ní často jezdila a chodili za ní i další sourozenci, objevila se demence a rychle se to zhoršovalo. Vzala jsem si jí k sobě domů, to hodně pookřála. Chodili k nám vnoučata, dcery, pořád se něco dělo. Ale pak se uzavřela do sebe a nechtěla žít. Chápala jsem ji, všichni sourozenci zemřeli, kamarádky taky...Odešla, když jí bylo 93 let, ale poslední rok spíš živořila než žila. Upnula se k tomu, že chce zemřít. Bylo to smutné a náročné.
Marie Ženatová
Jsem vdovou už víc než 20 let. Až do března letošního roku jsem neustále externě prováděla výzkum trhu pro dvě tazatelské firmy. Takže mou častou náplní bylo vyhledávat různé pro mne neznámé respondenty nebo respondentky a ptát se jich na různé zadané otázky a hlavně jim naslouchat. Ovšem velmi často jsem měla delší depresivní období, kdy se mi ale vůbec nechtělo mezi lidi - ale byla to moje povinnost a tak jsem musela vyjít ven. Můj syn se třeba občas diví, že dokáži oslovit neznámé lidi jak na ulici, tak v dopravních prostředcích. Já na tom nevidím nic divného. Mobil si nechávám doma a venku si užívám pozorování přírody a popovídání s lidmi. Při práci na zahradě mám na povídání dobré sousedy a když přijdu domů tak si zase velmi dobře užívám svého klidu. Ale naprosto souhlasím s paní Miroslavou R. - že život nejsou jen radovánky, někdy je to pořádná tíha. A toto všechno vím i od těch mnoha dobrých neznámých lidí, které jsem v průběhu let oslovovala - pro mnohé jsem byla jejich naslouchající vrbou. A naopak zase já, když byl život pro mne obrovským balvanem - jsem si vzpomínala na ty mnohé s ještě většími nepředstavitelnými kameny. A jen tak jsem dokázala ten svůj balvan pokorně nést a velmi často a dlouho s šátkem na hlavě namočeným ve studené vodě jeho tíhu mírnit a u svého deníku nebo počítače se alespoň trochu "vypsat".
Soňa Prachfeldová
Pokud člověk může, nemá se vyhýbat druhým lidem, aby nebyl osamělý mrzout.
Dušan Brabec
Smutný článek. Ještě že jsou tu optimistické diskusní příspěvky Danky Rokytové a Evy Kopecké. Mně se také stalo, že jsem ovdověl a v prvních měsících jsem byl skutečně hodně "vykolejený" a vlastně jsem ani nikoho nechtěl vidět, ale postupně se vše usadilo a nyní žiji naplno. Přátele mám jak mezi mužskými, s nimiž je pěkné poklábosit v hospodě při pivě nebo nad podobnými koníčky, tak mezi ženskými, ať už to byli našimi kamarádi a kamarádky, s nimiž jsme ještě za života manželky společně cestovali, tak i mezi těmi, s nimiž jsem se setkal v mé snaze nezůstat "nepárový" a najít si přtelkyni. Zkrátka život skýtá mnoho možností a chce je jen chytnout za pačesy. A platí to též pro navazování kontaktů a přátelství, a zkrátka a prostě nezavřít se a nezůstat sám...
Jan Zelenka
Smutná pravda. Cítím to také. proto vyhledávám společnost přátel.
Danka Rotyková
Vždy se zájmem čtu vaše názory na každý článek, všechny. Obvykle je v nich hodně zkušenosti, často i moudrosti. Ráda se s vámi ztotožňuji a teď se mi to stalo u Evy Kopecké. 100 % shoda, vyváženost je důležitá i dříve, ale ... to ještě moc neposloucháme naše tělo.
Eva Kopecká
Nedá se nic dělat, na stáří sklízíme, co jsme zaseli. Kdo žil uzavřeně, těžko v poslední dekádě nasbírá kupu nových kontaktů a aktivit. Chce to od všeho trochu, rozumně, není potřeba mít dny nabité ani ten den jeden jako druhý proklepat od ničeho k ničemu. Trochu pohybu, trochu užitečné práce, pár spřízněných duší. Ono sil bude ubývat a odpočinek je taky potřeba. Ne jenom v té poslední dekádě života.
Hana Řezáčová
Je dobře, když se poštěstí nepostrácet na cestě životem přátele ze školních let, že zaměstnání ...
Miloslava Richterová
Hezký optimistický příběh na závěr, jenže doba, kdy žije člověk sám a nemůže nikam, ani do toho obchodu, prostě přichází, je to přirozené, život nejsou jen radovánky, někdy je to pořádná tíha. Dokud má zestárlý člověk u sebe domácího mazlíčka a rodinu na dosah, je to ještě dobré. Potřebujeme kvalitní domovy pro seniory a pak se ukáže, jak si jako společnost vážíme lidí, co už v životě něco vykonali. Zatím to tak není.
Olga Škopánová
Pokud člověk nechce zůstat sám musí vyhledávat společenské kontakty jiná možnost není, ony samy za ním nepřijdou.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.