Tento fakt však nemění nic na tom, že ženám i mužům v tomto období podstatně rychleji ubývají síly, krystalizuje jejich „já“. Smiřují se s novými skutečnostmi každý výhradně po svém, včetně svého důchodcovského sexuálního libida a praxe, což má za následek neporozumění, hádky i nevěru.
Lidé v dnešní moderní době prožijí ve starobním důchodu často až třetinu života. V jiné kvalitě tuto třetinu života prožívají již opuštěné ženy, jinak ji prožívají opuštění muži, jinak společně žijící páry. U stárnoucích párů mužů a žen je ono společné soužití předpokladem vzniku častějších třecích ploch, které deformují jejich vzájemně zajeté vztahy. Fungující stereotypy a společné zájmy v produktivním období jsou s příchozím starobním důchodem transformovány do specifického důchodcovského módu, který mnohdy nelítostně decimuje letitou partnerskou sounáležitost. Oba partneři pod limitou života chtějí dohnat a urvat od života co nejvíce, to vše v kontextu a úměrně s tím, jak se fyzicky a duševně cítí, a myslím, i v kontextu přirozené sobeckosti, kdy se přestanou ohlížet na toho druhého. Jedna z těch bezohledností výrazně vzkvétá v sexuální oblasti, a to ve smyslu „ty už nemůžeš – ale já ano“. Neshoda je na světě, která nepozorována pod nabízeným se pláštíkem digitálních vymožeností a sociálních sítí může vzkvétat do patových rozměrů:
„Víš, máme všechno, pěkný dům, auto, zahradu, sem tam vycestujeme, nebo hlídáme synovi děti,“ svěřuje se paní Laura kamarádce, a pokračuje: „ale hašteříme se jak psi o kde jakou volovinu. Pepík mi zkrátka leze na nervy, stal se z něj uvozhřený páprda a ze mne asi fúrie! Já si představovala, že si budeme žít pro sebe, vše dělat společně. Blbost. Dřív jsem na něj měla erotickou páku, avšak po přechodu jsem nějak vyschla, s Pepíkem ani nespím, připadá mi to směšné, když u toho hekám, nikoliv slastí, ale bolestí, protože mám kyčel v háji. Jenomže, on je jako smyslů zbavený. O rýč se víc opírá než zareje, na kole nevyjede ani na horní náměstí, funí jak lokotka, když nese nákup. Ááááále hopsal by jak panák na pružině, a ještě k tomu má oplzlé kecy. Nejraději je někde tiše zalezlý u tabletu a já jen slyším kviky ohlašující příchod zpráv, jeho vzdechy, nebo z ničeho nic odejde do „hospody“, kam dříve nechodil.“
„Hmmmmm,“ opáčí paní Lauře kamarádka Ivana. „Já znám z vyprávění, že se čísi vetchý stařeček za opakované pohledy do výstřihu a poplácání po zadku podvodné pečovatelce upsal a daroval jí nemalé jmění, čímž ožebračil dědice. Ale to je z jiného ranku, on byl vdovec. Je to těžké, nechci soudit, u nás to máme také všelijak. Já se cítím ve výborné kondici, nikdy jsem se tak necítila. Teď je mi totiž jedno, jak vypadám, mišelinky nejsou na závadu, naopak, a pak konečně vím, co mi dělá dobře, konečně jsem se zbavila zábran a komplexů, že nejsem Barbínou. Můj chlap mi nestačí, ubývá mu testosteron. Cítí, že jej opouštějí síly a vsugeroval si osobní porážku. Začal se litovat. Je protivný, nechce se o ničem bavit, ani hledat alternativu, odchází napučeně na ryby. Když se mnou mluví, je zlostný a sprostý, pořád mi vyčítá mou vyzývavost a koketérii.“ Po chvíli mlčení kamarádka přiznala, že nehodlá na nic čekat a že si už nabalila několik chlapů. „To víš, na seznamkách toho je, ale lepší ženáči, těm nemusím vařit a prát,“ s chechotem dodala. „Přinesou dárek, vzájemně si počechráme ego, aspoň nejsem sama, když je starý na rybách. Breberek se nebojím a herpes? Zaléčí herpesin, případně Valaciclovir. Co už, na něco umřít musím.“
Podobných příběhů by se dalo přerozprávět nesčetně. Sto let zpátky by zřejmě některé nenastaly, neboť pokud se lidé dožili starobního důchodu, do 15 let navždy usnuli. Důchodci byli upracovaní, unavení, nemocní, jejich život v rámci starobního důchodu byl o odpočinku, rodině a vnoučatech, o zahradě, ale ovšemže, také o nemravnostech, jen čeští důchodci nebyli, jako někteří dnešní, tolik zpovykaní a unudění. Život byl v té době pomalejší, tolik nefrčel, nebyl tolik konzumní, digitalizace byla v plenkách, a „chatování“ bylo o chatách, nikoliv o rozhovorech, fotkách a videích v éteru.
Nu, kvalita čerpání důchodového času je dnes z mnoha zde nevyřčených důvodů různorodá, protože důchodci jsou mentálně mladistvější, navenek fyzicky přitažlivější a svými zájmy náročnější. Jsou jiní. Doba je jinaká, jinak nefér a jinak nevěrná.