Tento životní postoj jsem ze sebe setřásla až na fakultě, ve společnosti prima spolužáků a většiny vyučujících. Nějaké malé „co by“ ale ve mně zůstalo i v dalších letech.
Na základní škole jsem začala ve třídě nosit brýle. Čímž jsem se stala terčem posměchu spolužáků. Když jsem je asi v patnácti letech potřebovala i na ulici, nesla jsem to poměrně těžce. Vycházela jsem v nich nejdřív navečer a sledovala, jestli se na mě budou lidi dívat, co tomu asi říkají. Když jsem zjistila, že je jim to úplně jedno, začala jsem se s nimi postupně smiřovat. Hodně mi v té době pomohla svými brýlemi Naďa Urbánková. S brýlemi jsem se časem sžila a už ke mně neodmyslitelně patří.
Téměř celý dospělý život pro mě bylo nepředstavitelné, že bych vyšla z domu nenalíčená. Jednak se líčily téměř všechny dívky a ženy, jednak jsem si chtěla oči za brýlemi zvýraznit. Dnes už na ulici nenalíčená vyjdu. Zejména ráno nakoupit. Nebo když se jdu projít či jedu jen několik stanic tramvají. Je to pohodlné a cítím se dobře.
Už hodně dlouho je mi jedno, co tomu řeknou lidi. Samozřejmě mi záleží na názoru přátel a bližších známých. Ne však anonymní většiny a lidí, které znám jen zběžně. Důležité pro mě je, co tomu řeknu já.
Už nevím, kdo řekl: „Nelámejte si hlavu s tím, co si o vás myslí ostatní. Mají dost starostí s tím, co si o nich myslíte vy.“
Věra Ježková
Co by tomu lidé řekli? Nebo, co by tomu řekla ve škole paní učitelka? Občas jsem tuto běžnou frázi doma slýchal, ale především v mladších letech svého dětství. Slýchali jsme ji se sestrou od matky, která sama vyrůstala se sedmi sourozenci ve vesnickém hospodářství.
Matka měla ve svém podvědomí zafixované zažité normy běžného chování, které se na vsi po generace předávaly dál a dál. A tyto normy chování, pochopitelně, jak byla zvyklá z domova, vštěpovala nám, dětem. Byla to skvělá žena. A hodně mě toho do života naučila. Celá výchova nás, dětí, spočívala výhradně na ní. Učila se s námi, zpívala s námi, určovala, jak se máme oblékat a podobně. A proto jsme tuto, tehdy běžnou, frázi občas od ní slyšeli.
Otec, který pocházel z města a vystudoval v Praze obchodní akademii, byl společensky založený a zcela jiné povahy než moje matka, která měla jen základní vzdělání. Do naší výchovy se příliš nepouštěl. Byl to světoběžník, srandista, občas i romantik, psal si deník, ale hlavně, byl to velmi společenský člověk. Ono až okřídlené rčení – co by tomu řekli lidé, jsme od něj, pokud si vzpomínám, nikdy neslyšeli. Bylo mu to totiž úplně jedno.
Ale chovat se uměl. A to vzorně. Zvláště v přítomnosti žen. Dobře jsem si všiml, když přišla na poštu, kde šéfoval, nějaká žena, nebo s nějakou známou hovořil na ulici, otec vždy nasadil příjemný úsměv a podvědomě si srovnal kravatu, bez které z bytu vůbec nevycházel. Vždyť, co by tomu ta žena, ať už mladá, či starší, řekla, když by měl kravatu na stranu a mračil se.
Přes zcela rozdílné povahy a vzdělání mohu ale po pravdě konstatovat, že manželství mých rodičů bylo pohodové, alespoň já si ho tak pamatuji.
A tak jsem dospěl a vykročil rázně do světa. Nemusel jsem si ale nikdy říkat – co by tomu řekli lidé. Nepotřeboval jsem to. Měl jsem, vyzbrojen rodinnou výchovou, vzděláním a množstvím přečtených knih, určité normy chování a oblékání uložené ve svém podvědomí tak, jak to má uložené asi drtivá většina lidí. Nebylo nutné nad tím příliš uvažovat. Leda v tom případě, kdy jsem šel na schůzku s nějakou svou vyvolenou. To jsem si dal na sobě hodně záležet. Vždyť co by taková dívka řekla, kdybych přišel nevhodně oblečen a třeba, nedej Bůh, i rozcuchaný.
Doba se ale mění a mění se i způsob myšlení lidí, úroveň života, technika, mění se oblékání a často i chování lidí. Čili, stručně řečeno, mění se úzus doby. Kdybychom někdy, ve svém dětství, já nebo sestra, vyšli ven v roztrhaných kalhotách a s barevným čírem na hlavě, lidé by si pohoršeně ťukali na čelo, sprostě by na nás volali, ze školy by nás vyhodili a rodiče by se museli asi ze vsi odstěhovat. Dnes to nikoho nepohoršuje, protože je to zcela normální. Dnes je, kupodivu, zcela normální být třeba i nenormální a rčení – co by tomu řekli lidé? už dávno vyšlo z módy.
Určité normy běžného, tedy normálního chování a oblékání, jsou však platné i dnes. A většinová společnost se jimi i řídí. Jen se jinak hodnotí odchylky od tohoto normálu. Vždyť i ten úzus doby se od nepaměti nutně vyvíjí a mění. A je to asi i v pořádku. Jinak bychom dnes chodili ještě v kůžích a mávali oštěpy a sekeromlaty v rukou a obývali jeskyně.
Jan Zelenka
