Novinářka, spisovatelka a scénáristka Michaela Klevisová má za sebou již devět vydaných detektivních románů. „Při čtení mých knih se rozhodně nebude čtenář bát,“ říká v rozhovoru pro portál i60.
Jste považována za Královnu českých detektivek. Jak se vás takovým „titulem“ pracuje, je to zavazující? Nebojíte se před vydáním každé nové knihy, jestli se čtenářům bude líbit?
Pokud si to o mně někdo doopravdy myslí, je to pro mě veliká pocta. Pamatuji si, jak jsem jako velká fanynka britské spisovatelky P.D. Jamesové někde četla, že se jí říká Královna britské detektivky. Tenkrát by mě ve snu nenapadlo, že podobně budou u nás doma jednou nazývat i mě. Je to jako splněný sen. A určitě, při vydání každé nové knížky mám trému, jestli se čtenářům bude líbit stejně jako ty předchozí. Je to velká zodpovědnost.
Kdy jste u sebe objevila um napsat příběh. A jak trnitá byla cesta k vaší první knize?
Příběhy jsem vymýšlela a sepisovala od dětství. Tenkrát se ještě psalo na mechanickém psacím stroji. Máma i táta na něm doma denně něco ťukali, takže jsem se do toho pustila taky ještě dřív, než jsem nastoupila do první třídy. Snila jsem sice o tom, že bych se jednou chtěla stát spisovatelkou, ale už při studiu žurnalistiky jsem začala pracovat jako novinářka a veškerý čas a energii dávala do psaní článků do novin a časopisů. Takže první knihu jsem začala psát až v sedmadvaceti. Trvalo celých tři a půl roku, než jsem ji dokázala dokončit. Ale hned z prvního nakladatelství, do kterého jsem rukopis poslala, mi za čtyřiadvacet hodin volala paní nakladatelka, že četla celou noc a knihu okamžitě vydá. Takže tohle bylo rychlé!
Proč jste se vlastně rozhodla pro žánr detektivek? Je jednodušší psát detektivky, než třeba společenský román či literaturu faktu?
Psát detektivku je naopak o dost složitější – to jsem si ověřila, když jsem v roce 2021 vydala román bez kriminální zápletky Prokletý kraj. Ten mi šel tak krásně hladce od ruky! Při psaní detektivky se jako autor dost nadřete. Musíte neustále zapojovat logické myšlení, hlídat si detaily, všechno musí do puntíku sedět. Já se vedle toho snažím ještě o hlubokou psychologii postav a literární kvalitu. Takže vlastně píšu takový společenský román, ve kterém je ještě navíc ta detektivní linie. Naopak při psaní příběhu bez krimi zápletky se mohu víc nechat vést intuicí a emocemi, nemusím neustále ověřovat drobné detaily, hledat fakta o práci kriminalistů, připadá mi to takové odpočinkové. Proč tedy píšu detektivky? Protože jsem jako čtenářka milovala ty britské, poklidné, bez krutých scén. Taky mě bavily televizní příběhy s Hercule Poirotem nebo Vraždy v Midsomeru. Připadalo mi, že podobné knížky na současném knižním trhu chybí. Scházely mi jako čtenářce. A právě proto jsem v takovém stylu začala psát.
Detektivky jsou v posledních letech žádané i televizními diváky. Proč vlastně podle vás čtenáře a diváky baví násilí, vraždy a jejich vyšetřování? Není to známka toho, že se něco děje v naší společnosti?
Na začátek bych chtěla zdůraznit, že v mých detektivkách v podstatě žádné násilí není. Sice se stane vražda a ta se pak vyšetřuje, ale odbudu ji většinou několika větami, nic krutého ani děsivého nepopisuji. Zločin je u mě jenom záminka k tomu, abych mohla rozehrát složitě zamotaný příběh a aby čtenář protočil mozkové závity. Při čtení mých detektivek se nikdo bát nebude. Čtenáři mi naopak píšou, že je dokonce uklidňují! Jsou to prostě příběhy, při kterých si budete klást otázku: Jak a proč se něco stalo? Budete zvědaví a napnutí, ale vůbec ne vyděšení ani znechucení. Současnou fascinaci násilím a krutostí upřímně vůbec nechápu. Dnes je s obojím detektivka automaticky spojována, ale vždycky to tak nebylo! Jen si vezměte již zmíněné Agathu Christie nebo P. D. Jamesovou – v jejich příbězích nenajdete žádné zbytečné násilí. A já se snažím jít v jejích stopách.
Hrdina vašich knih, detektiv Bergman, je takový stárnoucí bručoun, který moc nemusí moderní technologie. Jak jste na tom vy s moderními technologiemi? Baví vás, anebo si s nimi moc nerozumíte?
Velký fanda moderních technologií tedy nejsem. Ještě loni jsem používala tlačítkový telefon, stačil mi. Nakonec jsem si ale přece jenom pořídila chytrý – hlavně proto, že líp fotí a já si chtěla pořizovat kvalitní snímky svých koní. Zvykla jsem si na něj celkem rychle. Ale třeba takové sociální sítě vůbec nemám, nikdy jsem je nevyzkoušela a nechybí mi. S přáteli si voláme a navštěvujeme se – nepotřebuji s nimi komunikovat po internetu. V mé knížce Sněžný měsíc se detektiv Bergman k sociálním sítím vyjadřuje takhle: „Virtuální svět ho nezajímal, připadal mu ještě nepředstavitelnější než vesmír. Vždyť ani fyzicky neexistuje, nedá se na něj sáhnout. Kde jako je? Některé lidi prý deprimuje, když nejsou neustále online – vadí jim, že se na internetu třeba právě něco děje bez nich. Bergman nechápal, jak se může něco dít v neexistujícím prostoru. Vždyť stačí, aby vypadla elektřina, a celý ten slavný virtuální svět zmizí.“ Tak tady mi Bergman mluví z duše. Třeba si někdy v budoucnu zařídím sociální sítě jenom pro pracovní účely, to nemůžu vyloučit. Soukromě je ale používat nechci.
Nebojíte se toho, co udělá se „spisovatelským řemeslem“ umělá inteligence? Na jedné straně může být pomocníkem spisovatelů, ale také jejich zabijákem…
Myslím si, že v tomto směru umělá inteligence nikdy nemůže plně konkurovat lidskému mozku. Možná zvládne vyprodukovat spletitý a čtivý příběh, ale dokáže do něj vložit i opravdové emoce? Dokáže pohnout čtenářovou duší? O tom pochybuji. Možná jednou plně nahradí práci spisovatelů, kteří tvoří povrchní příběhy zaměřené hlavně na akci. Ale příběhy, do kterých autor vloží emoce, které při psaní opravdu prožije, a na čtenáře pak z textu dýchnou, dokáže podle mě napsat jedině člověk.
Takže nemáte obavy, že v budoucnu budou psát knihy roboti?
Některé možná ano. Ale ne všechny. Ne ty hlubší. Aspoň doufám. Musím říct, že knížku napsanou robotem by mě vůbec nebavilo číst. Za dílem hledám člověka, který jej stvořil. Něčí duši. A robot duši nemá.
Když píšete šestou, sedmou, osmou knihu, jde pak psaní líp, anebo naopak už dochází nápady?
Jde asi čím dál líp. Ale hlavně si musím dávat pozor, abych nezabředla do rutiny. Když jsem napsala několik detektivek v řadě, už jsem se začínala cítit trochu vyhořelá. Proto jsem před dvěma lety napsala román dotýkající se poválečné historie našeho pohraničí Prokletý kraj. Prostě jsem potřebovala změnu. Pak jsem se zase ráda vrátila k detektivce. V minulosti jsem takhle odbočila k povídkám o lidech, kteří milují kočky. O těch mi čtenáři říkají, že je hodně zahřály u srdce. Takže tyhle odbočky se rozhodně vyplatí. Nejdůležitější je neustrnout, pořád se vyvíjet.
Kde hledáte inspiraci a náměty k novým knihám? Přicházejí samy, když třeba večer usínáte, anebo je musíte ve své mysli „dolovat“ týdny?
Vždycky počkám, až nápad přijde sám. A najednou to blikne. Před usnutím mi ale inspirace nepřichází – já, jak si lehnu, tak do minuty spím jako špalek. To spíš v okamžicích, kdy jsem sama a mám čas nechat myšlenky volně rozletět – řídím auto, procházím se v přírodě, jedu vlakem… Třeba něco zajímavého vidím a hned okolo toho začnu spřádat příběh. Ale například u zapnutého počítače mě nikdy nic nového nenapadne. Tam už sepisuji jenom to, co mám dopředu vymyšlené.
Řekl bych, že píšete knihy spíše pro starší generaci. Je to tak? A je to záměr?
Píšu pro všechny generace. V příbězích mívám hrdiny různých věkových kategorií. Třeba v poslední knížce Vraní oko je osmnáctiletý kluk, sedmadvacetiletý pár, další pár po třicítce, padesátiletí manželé a další dvojice okolo pětašedesáti... Ale je pravda, že hodně dobře se mi píšou ženy po padesátce, které jsou samostatné, svérázné, nezávislé, silné osobnosti, které si umí jít za svým a nezáleží jim na názorech okolí. Možná proto, že přesně taková byla moje maminka. A také je pravda, že na moje besedy hodně často chodí dámy okolo šedesátky. A víte proč? Jsou to velké fanynky mého hlavního hrdiny Josefa Bergmana.
Není to třeba i tím, že starší generace více čte, než mladí lidé?
To nedokážu posoudit. Všímám si, že například generace současných – náctiletých bohužel nečte skoro vůbec. Ale třeba moje vrstevnice, ženy mezi 40 a 50 lety, naopak čtou hodně – nebo aspoň ty, které mám okolo sebe. Máme se třemi blízkými kamarádkami dokonce takový zvyk, že na společné srazy všechny nosíme tašky a batohy plné knih a ty si navzájem vyměňujeme. Ale jak to mají třeba dvacátníci, to vůbec nevím. Na svých besedách je každopádně nevídám.
Jaký vlastně máte vztah ke starším či starým lidem? A myslíte si, že mají staří lidé v české společnosti dostatek respektu?
Měla jsem krásný vztah se svou babičkou. Trávily jsme s ní a s mámou ve třech společné dovolené a prodloužené víkendy v přírodě. Babička byla velká turistka, do 88 let zvládala mnohakilometrové pochody po Šumavě. Dodnes se řídím její zásadou: Do lesa se chodí za každého počasí. Babičku ani maminku už nemám, ale jsem si velmi blízká s máminou nejlepší kamarádkou. A k druhé části otázky: Nejen v Česku ale obecně v současné západní kultuře mi připadá, že stáří dostatek respektu nemá. Přitom čím je člověk starší, tím více má zkušeností a nadhledu. Mladí by měli starým naslouchat a chodit k nim pro radu. Dříve byli staří lidé vážení. Současná společnost ale vnímá stáří jako handicap. Určitou roli v tom asi hraje fakt, že svět se strašně rychle mění a starší lidé často nedokážou a ani nechtějí držet krok s technologiemi. Mladým pak připadá, že nad nimi mají navrch. Přitom toho existuje tolik, co by jim starší generace mohla předat – jen kdyby byli ochotní se na chvíli zastavit, zvednout oči od displeje a naslouchat. Já bych všem mladým poradila, aby si více povídali se seniory ve své rodině. Dodnes lituji, že na některé věci jsem se babičky včas nezeptala.
Jste ještě hodně mladá na tuto otázku, ale přesto se zeptám – bojíte se svého staří? Může být podle vás na stáří něco hezkého?
No, já zase tak hodně mladá nejsem, je mi 47. To víte, že o takových věcech také přemýšlím. Stárnutí mi ale připadá zcela přirozené, patří přece k životu. Neměli bychom ho negovat nebo se ho bát. Naopak bychom měli vítat, že stárneme – znamená to přece, že jsme pořád naživu! Nikdy jsem nechápala, jak někdo může mít depresi ze svých narozenin. Vždyť skutečnost, že jsme ve zdraví přežili další rok, je přece jednoznačně pozitivní! Nemuselo se nám to povést. Tohle jsem si uvědomovala už jako malá holčička a vůbec jsem nechápala, že to ostatní – přitom často dospělí, kteří by měli být moudřejší než já – nevidí.
Jistě, se stárnutím se pojí horší zdravotní stav, větší závislost na druhých. Jenže tak to prostě je, čas se zastavit nedá. Každý si může vybrat, jak se na to bude dívat. Já se odjakživa raduji prostě jenom z toho, že jsem se ráno probudila a začíná nový den. Snad se na tom nic nezmění ani s postupujícím věkem. A co je podle mě na stáří hezkého? No přece jedna strašně důležitá věc: fakt, že jsme se ho dožili!
Máte v současné době rozepsánu novou knihu? Bude to zase detektivka?
Mám už od loňska rozepsaný příběh, ve kterém vůbec nic detektivního není. Je v něm tajemství, složité rodinné vztahy, napětí. Ale ani náznak krimi zápletky. Strašně mě to baví a psaní si užívám. Zároveň mám ale nápad na novou detektivní sérii, ve které by byla hlavní hrdinkou žena-vyšetřovatelka. I tu už si pomalu rozmýšlím a rozpracovávám.
Nechystáte také knihu o koních? Sama máte dva závodní koně a tato zvířata jsou vaší velkou láskou…
Koně bych si raději nechala jen jako své hobby. Stáje jsou svět, do kterého utíkám, když si chci od všeho odpočinout. Funguje to spolehlivě. Mám strašně hodného mazlivého hřebečka Coolishaaka (Kulíška) a něžnou, společenskou kobylku Niamey (Ňamka). Čas strávený s nimi mě neskutečně obohacuje. To, že jsem si je pořídila, bylo splnění mého dětského snu. A já věřím, že bychom si dávné sny měli plnit, protože když jsme byli malí, moc dobře jsme věděli, co nás udělá opravdu šťastnými. Panu Dicku Francisovi ale asi do řemesla fušovat nebudu. Je pro mě lepší nechat si oddělený svět práce a odpočinku.
A kromě koňů máte ještě čas na nějaké další koníčky?
Moc ne. Snad jen na chození po horách. Přivedla mě k tomu babička a dodnes kdykoli můžeme, vyrazíme s přítelem na nějaký čas do Beskyd nebo na Šumavu a trávíme dny na túrách. Právě teď odpovídám na otázky v beskydské roubence a za sebou mám den na hřebenech.
