Říkám si, že by moje zkušenost mohla být varováním pro ženy, které podobně jako já ovdověly a nevěděly, jak dál naložit se svým životem. Dcera už má svou rodinu, nepotřebuje mě. V práci už jen tak dožívám, cítím, že mladí čekají, až jim uvolním místo. Jsem učitelka a už mě každodenní kontakt s dětmi opravdu za celé ty roky zmáhá, stejně jako všechny ty současné zmatky a změny ve školství. Prostě jsem se dostala na určitou životní křižovatku a nevěděla, jak další cestu vyplnit.
A v této mé krizi jsem se seznámila s moc sympatickou paní. Daly jsme se do řeči na farmářských trzích, kam ráda chodívám. Vybíraly jsem tam nějaké byliny, daly řeč o tom, který je na co dobrá, zjistily jsme, že si rozumíme. Když jsme se tam po dvou týdnech náhodně potkaly zase, domluvily jsme se, že si společně zajdeme na čaj.
Ta žena byla nesmírně zajímavá. Prostě se mi líbila. Povídaly jsme, já se jí svěřila, že jsem přišla o manžela. Byla empatická, vyprávěla, že jí před lety zemřel syn. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem cítila, že má smysl někomu říkat, co cítím, co mě trápí, že to má odezvu, že mi přesně rozumí. V té době jsem už neměla moc přátel. Ve škole jsou kolegové mladší, moc si s nimi nemám co říct a společných přátel jsme s manželem moc neměli. Dva manželské páry k nám občas přišly na návštěvu, ale co Luděk zemřel, přestaly se ozývat, chápu, nač trávit čas s ufňukanou vdovou, se kterou už není zábava.
Ovšem ta žena, to pro mě byla přímo spása. Jak ta uměla naslouchat. Pozvala mě na nějaký seminář o osobnostním rozvoji. Bylo to hodně zajímavé. V podstatě se tam sešla spousta žen, které měly nějaké trápení a mě se to moc líbilo. Necítila jsem se sama, najednou jsem si připadala silnější. Semináře se pořádaly i v přírodě. Začala jsem na ně jezdit. Dozvídala jsem se tam spoustu zajímavých věcí týkajících se duše, propojení s přírodou, získávání sebevědomí, síly.
Časem to trošku začalo lézt do peněz. Každý takový kurz přišel na pár tisíc, takže jsem šetřila na jiných věcech. Přestala jsem například chodit ke kadeřníkovi, protože jsem podlehla dojmu, že je zbytečné si barvit a stříhat vlasy. Dcera mi jednou docela netaktně řekla, že jsem dost sešla a ptala se, jestli jsem v pořádku. Vysvětlila jsem jí, že se takto přirozeně cítím lépe, ale ona na to, že mi to nesluší, že vypadám jako unavená stařena. Po čase mi řekla, že jsem se změnila, že se chovám divně. Nechápala jsem, co tím mínila.
Teď už to vím. Já jsem věřila všemu, co ta žena vysvětlovala druhým, až jsem získala pocit, že patřím mezi vyvolené, jež pochopili něco, o čem ostatní nemají tušení. Začala jsem si připadat tak nějak lepší, silnější. Dcera tvrdí, že jsem začala okolí pořád poučovat. Prý bylo téměř nesnesitelné, jak jsem stále zdůrazňovala potřebu žít v rovnováze s přírodou, rozumět svému nitru, umět pracovat sám se sebou a podobně. Když se na to dívám zpětně, jsou to fráze. Vyrovnaný a spokojený člověk nemá potřebu pořád zdůrazňovat jak vyrovnaný a spokojený je, když o tom takhle pořád mluví, svědčí to spíše o tom, že není. Časem jsem začala chápat, že semináře té mé nové kamarádky nejsou nic moc jiného než tahání peněz z žen, které si myslí, že jejich trable někdo vyřeší za ně.
Tak nějak to vyšumělo. Přestala jsem se jí ozývat a ona dost urputně telefonovala a zjišťovala, co se se mnou děje. Říkala jsem jí, že jsem v procesu, který se nesmí přerušit, protože se teprve mé nitro začalo otevírat.
No tak to shrnu, celé to byla blbost, která mě přišla na asi čtyřicet tisíc. Dcera mi pak řekla, že v té době už měla i obavy svěřovat mi vnučku, protože jsem jí motala hlavu. Uznávám, že má pravdu. Já byla tím osobnostním rozvojem tak pohlcená, že jsem frázemi a poučkami z kurzů oblažovala každého, kdo mi přišel do cesty.
Vím, že podobné kurzy, semináře a projekty jsou žádané, že jich je mnoho, že je ženy vyhledávají. A rozhodně nechci tvrdit, že všechny jsou k ničemu. Určitě je dobré umět se na sebe podívat zevnitř, dokázat o problémech mluvit, poznávat nové lidi. Jen si zpětně říkám, že co se týká peněz, měla jsem být obezřetnější. Dnes bych rozhodně nedala každý měsíc pět tisíc za to, že jedu o víkendu do nějakého kempu a tam poslouchám poučky ženy, která ani nemá vystudovánu psychologii či podobný obor. To raději jedu s dcerou a vnučkou k moři.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
