Za hodinu je všechno jinak. I kdybych se rozkrájela, nevybaví se mi jako co nebo kdo se ona dotyčná jmenuje. Svobodová, Kučerová, Nováková? Ne, to správné jméno ze své paměti zkrátka nevydoluji, ať se snažím jak chci.
V rodině už si ze mne všichni dělají legraci. Neboť běda, mám-li pojmenovat nějakého herce, spisovatele, případně kamarádku některé z mých dcer. Většinou to totiž vypadá asi takhle:
,,Pozdravuje tě kamarádka.“
,,Která?“
,,No, ta jak od ní máš telefon.“
,,Verča?“
,,Né, ta né, ta blondýna, co s tebou chodila do třídy.“
,,Blondýna?“
,,Jo, taková pěkná, její manžel jezdí tirákem, má psa.“
,,Kdo?“
,,No ona. Víš přece která, byla kdysi i u nás ve Vchynicích. Byla taková vyspělá.“
,,Ty myslíš Ivetu Svobodovou?“
,,Jo, ta, říkala si přece, že ten nový telefon máš od ní, né?“
,,Mami, ten telefon mám od Veroniky.“
,,Aha. Jo, tak Iveta tě moc pozdravuje a máš se jí ozvat.“
Ještě horší je to v případě, chci-li manželovi sdělit, kdo hrál v novém českém filmu, co jsem nedávno shlédla. Mou paměť obestře závoj zapomnění a jméno zmizí někde v nejzazším koutě mozku.
,,No a kdo tam ještě hrál?“
,,Jé, teď si nevzpomenu. Ale víš, který. Pochází z Litoměřic. A má taky kapelu. Byl na blond.“
???
,,No v tom známým filmu, hernajs, jak se jmenuje, měl premiéru v Máji. Furt tam kouřil trávu. Trojan tam taky hrál. Víš kdo, když slyší Kde domov můj říká ,,To je dobrý, ty vole, co to je?“
,,Aha, Macháček.“
,,Jo, tak ten.“ V tu chvíli se mi konečně vybaví i název filmu.
Marně si opakuji doporučované finty na procvičování paměti. Nepomáhá luštění křížovek ani sudoku. Co mi je platné, že si pamatuji chemické značky prvků, latinské názvy pádů i Archimédův zákon, když vím, že nastane trapný moment a mě se zase něco důležitého nevybaví.
Ano, zapomínat je lidské, utěšuji se. Třeba je to tím, že mozek dostává příliš mnoho informací.
Ale co když ne?