Po rozvodu s prvním manželem jsem žila asi tři roky sama a pak jsem se seznámila s příjemným mužem, bohužel však ženatým. Zrodila se z toho láska a nakonec to dopadlo tak, že jsem s ním čekala dítě. On se rozvedl, vzali jsme se a začali jsme řešit bydlení. A jako nejlepší řešení se nám zdálo postavit rodinný domek. Protože jsme však měli problém s jeho ufinancováním, napadla nás myšlenka společného bydlení s manželovými rodiči. Zprvu jsem se zdráhala, rodiče však byli příjemní, oba měli rok do důchodu, a tak jsem si říkala, že pak budou cestovat, jezdit na svou chatu a budou si tedy řešit svůj vlastní program.
Do roka jsme se stěhovali, rodiče do dvoupokojového bytu s velkou obývací kuchyní v přízemí, my s čerstvě narozeným dítětem do podkroví. Protože jsem měla poměrně dobře placené místo, kterého jsem se nechtěla vzdát, a hlavně, potřebovali jsme platit hypotéku, domluvili jsme se, že půjdu po půlroce do práce a že mi tchyně pomůže přes den s dítětem. A začaly problémy…
Tchyně byla velmi ochotná, věnovala se malému jako vlastní máma, ale časem k němu přilnula tak, jakoby to bylo její dítě. Čím více s ním byla, tím jsem měla větší pocit, že se mi dítě odcizuje. Tchyně mi pak stále častěji hovořila do toho, co mám dělat, jak jej mám krmit, kdy ho mám dát spát, jakou mu mám dát hračku, co mu mám oblíkat. Začala chodit do naší části domu, když kluk začal plakat, jako bych jej sama neuměla utišit.
Začalo mi to strašně vadit, vadila mi každá její přítomnost, každá, byť i dobře míněná rada, začala jsem ji nesnášet. Manžel mě vždy uklidňoval, abych nešílela, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se hádala i s ním a naše hádky byly stále ostřejší. Došlo to tak daleko, že jsem mnohdy na tchyni zakřičela, ať už mi dá pokoj, a to i tehdy, když jen vstoupila do domu.
Tuto nepříjemnou atmosféru přehlušila náhlá těžká nemoc tchána, který do tří měsíců od objevení nemoci zemřel. Hádky mezi mnou, manželem a tchyní na čas ustaly, ale jen dočasně. Zhruba po roce jsem opět nemohla snést její přítomnost v naší blízkosti. Nebudu popisovat některé konkrétní scénky, ale nakonec to dopadlo tak, že si tchyně našla podnájem v sousedním městě. Bylo mi jí líto, když přijel pro její věci stěhovací vůz, obrečela jsem to, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Byla to úleva.
Nyní je to tak, že občas přijede navštívit svého vnuka, staví se na kávu, bavíme se velmi stroze, ale slušně. Vím, že jsem se zachovala nepěkně, že jsem tchyni vyloženě vyštvala, ale myslím, že jsem tím zachránila manželství.
P.S.: Tou tchyní jsem já. Dost často myslím na to, jaké jsem dělala chyby, jak jsem se pletla do výchovy vnuka a snažím se pochopit pocity mé snachy...
