Moje dětství bylo hezké. Tu větu často říkají lidé, kteří byli dětmi v době druhé světové války. Mladá generace se diví: Dědo, to přece není možné, v té době nebylo co jíst, padaly bomby, lidem šlo o život…. Jenže většina lidí si z dětství vybavuje scény a události, které se jich týkaly, tedy ty z rodiny, z her s kamarády. A většina rodičů a prarodičů tehdy stejně jako v každé jiné době usilovala o to, aby děti byly spokojené, šťastné, aby na ně to nedobré, co společnost prožívala, nedolehlo. A pokud člověk není v dětství a mládí vystaven skutečně výrazné mimořádné stresové situaci, která se týká jeho osobně nebo jeho nejbližších, spojí si tu dobu s převážně příjemnými věcmi.
„Vzpomínky se mohou kontaminovat, kdykoli si je vybavíme. Informace, které si pamatujeme, jsou uloženy v mozku, tam se tvarují a přetvářejí na základě nových zkušeností. To nám umožňuje adaptovat se na nové situace a měnit předchozí názory,“ tvrdí Julie Shawová, autorka knihy Iluze paměti. Ve své knize vysvětluje: „ Při vzpomínání si něco vybavíme, prozkoumáme to a znovu uložíme. Jako bychom z kartotéky v knihovně vyndali kartičku, prozkoumali ji, celou znovu vytvořili a uložili zpět.“ Je tedy zastáncem teorie, že pokud šíříme nějakou nepřesnou informaci, nemusí to být záměrné. Každá událost, která je v našem mozku uložena, může být při jejím vyvolání z paměti, interpretována jinak než ve chvíli, kdy tam byla uložena.
Tento pozoruhodný proces ve výsledku vede k různým neshodám. Typická situace? Dvě dámy vzpomínají na mládí a vyprávějí o tom, co vařily, co jedly. Jedna mluví o tom, že se na většinu zboží stály v obchodech fronty. „Bylo to strašné, pořád jsem jen něco sháněla. Když jsem šla z práce, nebylo už v masně žádné maso. Když jsi neměla známého řezníka, kvalitní maso rodina neměla šanci sehnat. Nesnášela jsem ty fronty, neustálé shánění, dohadování se, podlézání prodavačkám,“ vypráví. Její kamarádka však mluví úplně jinak: „Ty řeči o tom, že za socialismu nic v obchodech nebylo, jsou přehnaně negativní. Jasně, že nebyl takový výběr jako nyní, ale jídlo bylo kvalitnější. Já vždy koupila, co jsem potřebovala. Maso bylo, vejce byla, chléb byl, jablka byly. My měli doma vždycky navařeno, kvalitní jídlo, my nouzí netrpěli a štvou mě takové ty řeči, které v mladých vyvolávají dojem, že jsme snad ožírali kůru ze stromů.“ Obě dámy jsou stejně staré, obě žily ve stejném městě, obě nakupovaly ve stejných obchodech. A přesto má každá má jiné vzpomínky na stejné situace. Jako by si z nich každá pamatovala to, co pro ni bylo podstatné.
Čím je člověk starší, tím více času věnuje vzpomínání. Často si nepamatuje, co měl koupit v obchodě, ale naprosto přesně do detailů umí popsat situace z mládí, z dětství. Jeho vzpomínky jsou barevné, voňavé, utíká do nich rád. To je jasné, rádi se uchylujeme tam, kde je nám dobře. Takže si vzpomínky utváříme tak, aby nám s nimi dobře bylo. Za typický příklad takových situací označují psychologové například vzpomínání na dobu socialismu, kdy spousta lidí tvrdí, že byl dostatečný výběr zboží, lepší kvalita a člověk si za výplatu mohl koupit víc. „Jak já měla v tanečních krásné šaty, maminka mi je ušila, byly nádherné,“ říká babička. „Ty jsou strašné, je na nich jasně vidět, jak jsou spíchnuté doma z laciného materiálu,“ myslí si vnučka. „Někdy mám pocit, že si sami tak trochu lžeme do kapsy, když tvrdíme, že za našeho mládí bylo vše lepší. Štve mě, když to lidé dělají, ale na druhé straně se přistihuji, že to dělám taky. Pochvaluji si, jak bylo vše levné, ale když to srovnám s tím, co jsem si mohla dovolit za tehdejší výplatu, byla jsem na tom hůř než nyní. Ale přesto často říkám, že za mého mládí bylo levně, dobře a vybavují se mi situace příjemné, veselé,“ říká jednašedesátiletá Eva. A dává příklad: „Chodily jsme s kamarádkami na diskotéky. Vstupné bylo deset korun. Teď říkám, že to bylo levné, když to srovnávám s lístky na různé akce, na kulturu, které mi připadají šíleně předražené. No jo, jenže v reálu je to naopak, my jsme totiž tehdy s holkama každá měla plat mezi tisíci dvěmi sty a tisíci pěti sty korunami. Takže taková vstupenka a pak nějaká ta kola nebo víno za jeden večer hodně provětraly naše rozpočty.“
Vzpomínkám se věnuje psycholožka Elisabeth Loftusová, která ve svých publikacích uvádí například toto: „Lidské vzpomínky často neodpovídají realitě, protože jsme neustále vystavováni přísunu nových informací, včetně těch mylných. Naše vzpomínky to časem ovlivňuje. Upravíme si je, aby nebyly v rozporu s informacemi a dezinformacemi, kterým se rozhodneme věřit.“ A tak výsledkem je, že třeba vzpomínáme na to, jak hrušky na zahradě naší babičky byly mimořádně tak sladké a šťavnaté, že všechny ostatní hrušky označujeme za nedobré. No ty se s těmi od babičky fakt nedají srovnat, říkáme. Jenže v reálu to byly hrušky úplně obyčejné, bez valné chuti a než stačily dozrát, hnily. Ale běda, kdyby nám to někdo řekl, to bychom se rozzlobili. Dětství je totiž spojeno s vůněmi, s barvami, s jasem a pohodou, ať už jde o hrušky nebo o pečivo nebo o oblečení. A to je vlastně dobře.
