Pak začala maminka vzpomínat na tatínka Bernarda a to jsem poslouchal rád. Vyprávěla mi o Bernardovi, kterého moc milovala. Byl přísný a všechny děti mu musely vykat. Přes to, kdykoli to bylo možné, tak jim otevíral své srdíčko plné lásky dokořán.
Byl nejstarším synem dědečka Josefa a toužil také rozmnožit majetek rodiny, jako se to podařilo jemu. Krom příjmu z toho, co si na políčku vypěstovali, se od mládí jako mimořádný talent pustil do hudby. Hrál na několik hudebních nástrojů a po smrti kapelníka převzal jeho místo v kapele. Do toho všeho přišla "Velká válka" později zvaná jako „Světová“. Starosta krátce po mobilizaci padl a dědeček jako první radní převzal vedení obce. Tak se po skončení války jako první dozvěděl o nuceném odprodeji pozemků šlechty. I on měl svůj SEN. Jaký to byl? Založit si na svažitém pozemku třešňovku. Znal a miloval sadaření.
Tak jako se před časem velká část vesnice usmívala nad nápadem jeho tatínka s řeznickými psy, tak tomu bylo i dnes, když si na úvěr kupoval rokli v polích. Všichni chtěli, aby se jim peníze, co do pozemků vložili, vrátily co nejdříve. Dědeček dobře věděl, že v sadaření musí být trpělivý. Čekal pět let, zkoušel různé druhy třešní, rouboval je na stávající podnože a šlechtil druh, který dozrával do černé barvy s vysokým obsahem cukru a malinkatou pecičkou. Nazval jí KAŠTANKOU. Dokonce se spojil s dalším sadařem z okolí a pracovali na konečném výsledku společně.
Když zaměstnal na česání třešní nemalou část obce, už se mu nikdo naposmíval. Sám vozil třešně na ovocný trh v Praze. Nejdříve na voze taženém kravičkami a později párem koní. Když se povedl rok, tak těch tři sta třešní přineslo do rodiny velmi pěkný zisk, aby se mohla rychleji splatit půjčka od kampeličky a přikoupit další pole. Tehdy mnozí pochopili, že se mu čekání a tvrdá práce vyplatily.
„Děkuji dědečku za ty sladké třešínky“, říkal jsem si v duchu a snil jsem jako malý kluk o tom, čím já „proslavím“ naší rodinu, tak jako se to podařilo mému dědečkovi Bernardovi!