Pomohl mi odnést nákup do auta. Pak přinesl ze svého vozu krabici papírových kapesníků a než jsem mu stačila poděkovat, zeptal se: „Mohu vás pozvat na kávu či čaj? Potřebujete se osušit, odpočinout, zklidnit.“
Zírala jsem na něj jako na zjevení. Cizí člověk zve na kávu starou bábu, která vypadá jako zmoklá slepice, nákup se jí vyválel v louži, spěchá domů, protože jí dcera přivede večer vnučku na hlídání, takže ještě potřebuje navařit… „Tak na chvilku, asi, děkuji,“ špitla jsem.
Nevím, kde se to ve mně vzalo. Po smrti manžela před dvanácti lety jsem sama, o chlapech jsem se nebavila ani s mou nejlepší přítelkyní, naposledy jsem se nechala pozvat na víno někdy před pětačtyřiceti lety na tancovačce. Teď mě osloví cizí muž, ano, elegán, což jsem si později uvědomila, a já jdu…
Jsme spolu necelý rok a já prožívám šťastné období. Ano jsem zamilovaná. Jsme spolu každý den. Rudolf se přestěhoval do Prahy před šesti lety na důchod, půl života prožil v Itálii, kde pracoval ve stavebnictví jako projektant. Je zdvořilý, ale také bláznivý a hlavně neuvěřitelně temperamentní. Jako pravý Ital. Neustále vymýšlí nějaký program. Chodíme do kina, divadla, na výstavy, dokonce jsme byli na pouti a jezdili na kolotoči. Chodíme na víno, miluje tanec, turistiku. Vzal mě do Říma, do Benátek. To, co jsem neprožila za celý život, prožívám teď. Dělám věci, které jsem nikdy nedělala.
Měla jsem hodného muže, který však společnost nevyhledával. Jezdili jsme každý víkend na chalupu, kterou sám opravoval, vlastně to bylo jediné, co dělal. Nechtěl jezdit nikam na dovolenou, nescházeli jsme se příliš s přáteli, byla to pořád jen chalupa. Ale nějak zvlášť mi to nevadilo. Občas jsem si zašla s kamarádkou na skleničku, jednou, dvakrát za rok do divadla. Po manželově smrti, která přišla zcela nečekaně, jsem se uzavřela do sebe a jediné, co jsem dělala, bylo hlídání vnoučat.
Dcera i syn nejsou z mého vztahu nadšení. Vyčítají mi, že se chovám vzhledem ke svému věku nepatřičně. Nechala jsem si odbarvit vlasy, začala jsem se zase malovat, přihlásila jsem se do jógy. Je pravda, že nemám už tolik času na hlídání vnoučat, ale není pravda, že je už nemám ráda, což mi už několikrát řekli. Je zvláštní slyšet od vlastních dětí tolik výčitek, které bych od nich nikdy před tím nečekala. Ano, chovám se možná teď trochu sobecky, ale proč si ještě život neužít, vždyť kolik mi toho ještě zbývá?
Měla jsem potřebu toto napsat. Ne proto, abych se chlubila svým nenadálým štěstím. Ale proto, abyste se, vy dámy, které jste samy, nebály nových vztahů. Je krásné prožívat lásku i ve vyšším věku.
(Autorka si nepřála uvést své celé jméno, ale redakce ho zná. Fotografie je ilustrační)
