Tento přispévek je pokračováním příběhů o Martě a její rodině.
Mile ji překvapilo, že dostala od Lady vstupenky do divadla. Prý jako poděkování za lednovou výpomoc v krizové situaci a morální podporu. A s doporučením, aby si také někdy užila něco jiného než práci. Byla ráda a do divadla se těšila. Ani Petr nic nenamítal, v divadle už spolu nebyli hodně dlouho. V autě cestou na představení chvíli přemýšlela o tom, zda si vstupenky neměla radši vytisknout. Stáhla si je jen v elektronické podobě do mobilu. Že ji to nenapadlo dřív! Po cestě z parkoviště k budově divadla však měla úplně jiné starosti, když klopýtala v lehkých kotníčkových botách po nevyzpytatelných kočičích hlavách v uličkách starého města. Naštěstí všude svítilo pouliční osvětlení a Petr jí byl spolehlivou oporou.
S úlevou vstoupili do příjemně vyhřátého a slavnostně osvětleného vestibulu divadla a odložili si kabáty v šatně. S elektronickými vstupenkami prošli hladce, uvaděčky byly už vybavené mobilními snímači kódu na vstupenkách. Usadili se na svá místa mezi prvními a pozorovali pomalu se plnící hlediště. Petr si četl divadelní program. Marta se zklidnila a vnímala všemi smysly tu zvláštní a příjemnou divadelní atmosféru, kterou byl celý prostor naplněný. Běžný každodenní svět ustoupil kamsi do pozadí. Praktické myšlenky také odpluly do nezřetelného pozadí. Jakoby se ocitla ve zcela jiném světě.
Z příjemného divadelního rozpoložení je vyrušil jakýsi pár, který se dost rezolutně dožadoval jejich míst. Pán před nimi šermoval papírovými vstupenkami a s mírně zvýšeným hlasem stále opakoval, že mají na vstupenkách tato čísla sedadel v této řadě. A chtějí usednout na jejich místa. Marta chvíli hledala v kabelce mobil se vstupenkami, pak zase elektronické vstupenky v mobilu. Pro ostatní diváky ta situace začínala být zajímavá, postupně utichli a jejich oči se dívaly se směrem k nim. I Marta s Petrem však měli stejná čísla vstupenek i stejnou řadu, dokonce souhlasil i datum představení. Co teď? Představení mělo začít během několika minut! Naštěstí si situace všimla jedna z uvaděček a požádala je, aby vyšli ze sálu ven a nasměrovala je k pokladně. Tam se to konečně vysvětlilo. Marta s Petrem měli správné vstupenky a mohli se vrátit na svá místa. Druhý pár měl vstupenky na sousední scénu, shodou okolností na stejný den, hodinu, řadu i sedadla. Po rychlé omluvě se překotně oblékali a odcházeli z budovy. Druhá scéna je naštěstí jen o pár ulic dál, takže měli šanci ještě své představení stihnout.
Po úvodním zmateném zážitku se sedadly se Marta s Petrem rychle nechali vtáhnout do příběhu, který se odehrával na jevišti. Už je nic nevyrušilo z jejich zážitků. Na první pohled téměř banální příběh jedné manželské nevěry byl zpracován několika způsoby, pod různými úhly pohledu navíc doplněný relativně složitou symbolikou. Autor během jedné hry vystřídal formu francouzské konverzační komedie, detektivky a nakonec i thrileru. Sledování rychle se měnících obrazů bylo náročné i pro diváky, nedovolovalo ani chvilku nepozornosti. Po závěrečném aplausu zůstala Marta s Petrem ještě chvíli sedět v hledišti, i když lidé kolem nich postupně odcházeli. Mlčky se chvíli dívali jeden na druhého. Teprve když bylo hlediště téměř prázdné, zvedli se a zamíŕili k východu.
Před budovou divadla se konečně mohli nadechnout svěžího, ale velmi chladného nočního vzduchu. Ten jakoby je probral ze sna, začali konečně mluvit o představení.
“Tak nevím, jestli jsem byl ten správný divák. Sice jsem se pozorně díval po celou dobu, ale netuším, zda jsem jsem to pochopil tak, jak to autor zamýšlel.” popsal Petr svůj celkový dojem ze shlédnutého představení.
“I já jsem z toho představení lehce zmatená, něco takového jsem ještě neviděla. A pochybuji, že jsem to pochopila.” reagovala Marta podobně.
“Co takhle si ještě někam na chvíli sednout. Můžeme to trošku rozebrat.” navrhl Petr a kývla hlavou s osvětleným oknům nedaleké restaurace.
“Souhlas. vypovídat se z toho potřebuji. A dvojka bílého určitě neuškodí.” souhlasila Marta.
V restauraci bylo téměř plno, ale číšník je dovedl k jednomu ze stolů v zadní části, odkud odebral rezervaci. Posadili se, Petr si objednal svůj oblíbený tatarák. Marta jen lehce zvedla obočí. Přejdeme pragmaticky od umění k jídlu?
“Máme objednáno, tak se můžeme pustit do toho dnešního představení. Ze začátku si myslel, že to bude nějaká konverzačka s nenáročným příběhem. Ale pak jsem nevěřil svým očím, takovou smršť a herecké nasazení jsem už dlouho neviděl.” vrátil se Petr k divadlu.
“I já jsem měla nejdřív podobný pocit. Manželé v našich letech a jejich dcera, které si přišla domů poplakat, že je jí její přítel nevěrný. A to bylo impulsem, který vyvolal spoustu asociací. Na řadu přišly vzpomínky, úvahy, zpytování svědomí, výčitky, pochybnosti, lži, obavy. A to všechno vyjádřené nejrůznějšími a velmi působivými způsoby. Jen význam toho bílého jelena, který se tam občas zjevoval, jsem nepochopila.” zhodnotila představení Marta.
“Jelen tam byl jako symbol vznešenosti, moudrosti, životní síly a energie. Někdy je považován i za symbol mužské touhy, ideál něčeho krásného, ale zakázaného.” reagoval rychle Petr, jakoby tu otázku čekal.
To bylo na Martu moc. Nikdy neslyšela Petra takhle mluvit. Tázavě se na něj podívala přes sklenku s vínem.
“No, tak se přiznám. Dnes o polední pauze jsem si něco o té hře přečetl na internetu. Nejvíc mě zaujalo, že autorem Bílého jelena je jakýsi Florian Zeller, který je zhruba tak starý jako naše děti. Ale je už docela slavný, prý v současnosti nejčastěji hraný francouzský dramatik.”
“To bych do tebe vůbec neřekla, že si o té hře něco předem přečteš. “
“Zajímavé je i to, že se souhlasem autora byla hra v českém překladu přejmenována, v Anglii se třeba hraje pod názvem The forest.”
A já jsem si o tom nestihla přečíst nic. Ani o autorovi, ani o hře. “ povzdechla si Marta.
“To mě naučila má první žena. Chodila do divadla moc ráda, měla z této branže i pár přátel. Cosi ji k divadlu přitahovalo. Nejspíš to prostředí. A ráda si po každém představení povídala, rozebírala a hodnotila. Snad nikdy jsme nešli z divadla rovnou domů.”
“Tos mi nikdy o své ženě neříkal. Vlastně o ní nevím skoro nic.”
“Nějak se to nehodilo. A myslel jsem si, že by tě to ani nezajímalo.”
“Třeba teď by mě to zrovna zajímalo.”
“Ona byla hodně jiná než ty. Hodně submisivní. Nijak se neprosazovala, hodně se přizpůsobovala. Mně i situaci. Až jsem se na ni někdy zlobil, že si neumí prosadit svou, když je v právu.” Petr se na chvíli odmlčel, ale pak pokračoval.
“Bývala veselá, ráda tancovala. V mládí jsme spolu chodili na plesy, ale i na vesnické tancovačky. Ráda zpívala, chodila zpívat i do sboru. Ale divadlo milovala. Všechno kolem divadla sledovala, četla, sháněla vstupenky. Když jsem zrovna neměl čas s ní jít, šla klidně i sama.”
“A v čem byla jiná než já?”
“Nebyla vůbec ambiciózní. Pracovala jako asistentka a netoužila po jiné práci. Byla prostě spokojená a v pohodě. K životu jí stačila malá, ale fungující rodina a pár přátel. Jen v době, kdy byla už nemocná, se hodně změnila.”
“Vy jste se nikdy nepohádali?”
“Párkrát ano. Hlavně, když se ze mě stal workoholik a neměl jsem vůbec čas na rodinu. Ale vždycky to byla taková rychlá a srozumitelná hádka. Prostě jsme si to vyříkali z očí do očí. Ona byla taková otevřená, upřímná. Žádné vyčkávání, taktizování, podrazy.”
“Tak to se musím nad sebou hodně zamyslet.” reagovala Marta, ale tón jejího hlasu byl vínem malinko odlehčený.
“Marti, nepřemýšlej o tom a nesrovnávej. Prostě jsem ti odpověděl, když ses ptala. Ale jsem rád, že jsi jiná. Beru to jako bonus, že mám možnost žít s tebou a že jsi jiná.”
Ještě dlouho si povídali. Měl to na svědomí ten zážitek z divadla, nebo pár skleniček vína? Z restaurace odešli až po půlnoci. Petr nakonec zavolal taxi, jejich auto zůstalo stát na parkovišti. Když odemkli dveře svého domu a vstoupili do haly, uvědomili si, že jsou dnes v domě sami. Lenka s rodinou odjela na víkend na hory. Marta si zula boty, odhodila kabelku, zvedla ruce a vykřikla do ticha domu:
“Konečně sami doma! Tahle noc je naše!”
Předcházející příběhy o Martě najdete na mém profilu.
