Ocitla jsem se tam nečekaně a s rozumem to nemělo společného vůbec nic. I když jsem tam prožila sama v bývalé obecní škole patrně to nejtěžší období v životě, navždy bude mít místo v mém srdci.
Nikdy bych nevěřila, jak klikaté jsou cesty osudu a kam nás zavedou. Většinu dosavadního života jsem totiž prožila v Praze. V naději opravit druhý poločas osobního života jsem odešla za hlasem svého srdce do Brna a spálila tím za sebou všechny mosty, symbolicky od začátku roku 2000, nedbajíc při tom varování intuice ani rozumu. Velmi záhy se ukázalo, že ta naděje byla bláhová. Varování intuice bylo správné a zanedbatelné nebyly ani důsledky potlačeného rozumu, spočívající ve ztrátě zázemí a polovičním platu na Moravě, kde byla oproti Praze moje pozice v oblasti péče o nemovité kulturní památky sice méně společensky, zato podstatně více odborně exponovaná. Právě ta profese, odbornost, velký zájem o obor a také nutnost mě udržely nad vodou. Pevnou půdou pod nohama mi bylo pracoviště památkové péče v Brně s působištěm území okresu Znojmo, tak se mi se štěstím časem podařilo získat malý obecní byt ve Znojmě a naplno se věnovat práci. Památky a příroda! Bylo nádherné pracovat na obnově památek a dívat se na svět zase z výšky, obrazně i skutečně z věží kostelů a zámků. Čas plynul do toho roku 2007 tak nějak stabilně, byla jsem spokojená, ale přece jsem si přála malou nemovitost vlastní, starý domek se zahrádkou k obnově, a také partnera, abych nebyla sama.
Osud mi to splnil, jenom tak nějak divně. Můj nový přítel byl, řekněme zvláštní, ale zajímala ho historie a přál si tak jako já obnovovat zajímavou nemovitost. Co se týká peněz, něco málo jsem měla našetřeno, ale „památkový“ plat byl velmi malý, tak jsem si chtěla přivydělat vedlejší realitní činností. Moje realitní činnost ale skončila dřív, než začala, prodala jsem jedinou nemovitost z nabídky realitní kanceláře, a to sama sobě! Byla jsem nedočkavá, když jsme se jeli s přítelem podívat na bývalou obecní školu v malé vesnici Lomy, těsně pod vrcholem na úpatí kopce Horka na jihu Vysočiny u hranice s Rakouskem mezi jižními Čechami a jižní Moravou, která byla na prodej a v té nabídce mě zaujala. Byl začátek února, modrá obloha v plném slunci nad bílou sněhovou pokrývkou a k tomu dechberoucí výhled z kopce Horka a osmi vysokých oken v patře na místní poměry majestátní budovy bývalé obecní školy na panorama Jevišovické pahorkatiny směrem k hranici s Rakouskem, kam oko dohlédne. Traduje se zde, i literatura se o tom zmiňuje, že při dobré viditelnosti až na zasněžené vrcholky Alp. Ten pohled ještě umocňuje působivá silueta malé kapličky barokních forem z roku 1806 na návsi těsně před školou. Byla jsem úplně ztracená!
Když jsem podepisovala kupní smlouvu, prala se moje intuice, ve snaze mě zachránit, s obrovským deficitem touhy po vlastní střeše nad hlavou a pěkném soužití s partnerem. Dalo se tušit, že otcem té myšlenky je spíš velké přání než realita. Hned po podpisu smlouvy jsem cítila, že je to malér, ale nemohla jsem si pomoci. To místo na kopci Horka mi učarovalo! Když jsem tam potom jezdila s přítelem hlubokými lesy všude okolo, vždy jsem cítila silné chvění a nedočkavost, kdy už se na tom místě zase ocitnu a opojení z něj mě úplně pohltí.
Ke slovu se realita přihlásila brzy. Pevná stavba vesnické školy z roku 1870, do patra přistavěná někdy na přelomu 19. a 20. století, už asi 30 let nepoužívaná ke svému účelu, byla sice relativně způsobilá cenově, nikoliv však k přijatelnému bydlení. Byl tady sice neomezený zdroj kvalitní pramenité pitné vody a na druhé straně velkoobjemový septik, ale nic mezi tím; torzo elektroinstalace, žádné dochované sociální zařízení, kuchyň ani topení, po opravě volala střecha, okna a dveře, v podstatě hrubá stavba. Nejvíc mě mrzelo při mé profesi, že se nedochovala historická dekorovaná fasáda, tu už ostatně neměla ani kaplička před školou. Také společenské změny se projevily změnou ve vedení pracoviště v Brně, připravovalo se oddělení správního území a vznik samostatného pracoviště pro Vysočinu v Telči, takže jsem nečekaně dostala na vybranou: Telč nebo výpověď. Nějaký čas jsem dojížděla z bydliště ve Znojmě na pracoviště do Telče a nová území na Vysočině. Stálé cestování bez možnosti auta, neúnosný stres a tlak ze strany vedení nového pracoviště způsobil, že přetížený kyčelní kloub vypověděl službu a já se ocitla na operačním sále nemocnice a do třetího podlaží znojemského bytu bez výtahu se vrátila o francouzských holích se zbrusu novou totální náhradou a dlouhodobou pracovní neschopností. Aby toho nebylo málo, tou dobou už mi bylo nad slunce jasné, že můj přítel z Brna, se stále nevyřešenou minulostí, nechtěl ani tak obnovovat zajímavou nemovitost v krásném místě se mnou, ale chtěl ji bezpracně využívat včetně mne. Nevím, co si mám o škodolibosti Osudu myslet. Chlapa jsem se ještě dokázala zbavit, ale velký dům k rekonstrukci mi s úvěrem zůstal.
Už po vánocích ve Znojmě jsem se rozhodla, že dům si nechám, opravím ho a budu v něm bydlet. Po rekonvalescenci budu pracovat v Telči vzdálené jen asi 20 km. Byla to pro mne obrovská výzva! Moje situace byla horší, než jsem si tehdy uměla představit. Kamarádka a její partner mi nabídli, že mě tam s nejnutnějšími věcmi autem dovezou, ale když jsme přijeli začátkem března do toho vymrzlého baráku a oni viděli tu spoušť po celém domě, který měl přítel zazimovat během mého pobytu v nemocnici, trvali na tom, že mě okamžitě odvezou zpátky. Uklidnila jsem je, že je to přece můj obor, zvládnu to a na druhý den už mám objednaného komínáře kamnáře. Když jsem tam přežila tu první noc, věděla jsem, že tam vydržím a horší už to nebude. Neuměla jsem si vůbec představit, že bych se toho místa měla vzdát a byla jsem připravená na jakékoliv oběti. Věděla jsem, že kopec Horka se svými kouzelnými výhledy a školou je místem mého srdce!
Ten kromě fasády autentický dům na kopci Horka, obklopený nádhernou přírodou, s velkými prostory, dalekými výhledy, plný slunce a pozitivní energie, s předzahrádkou, uzavřeným dvorkem, malou stodolou a zahrádkou jsem měla deset roků. Za tu dobu jsem prošla mnohými ztrátami a zklamáním, ale vzápětí jsem vrchovatě získala mnohé, do té doby netušené, co bych na jiném místě a jiným způsobem získat nikdy nemohla.
Zanedlouho jsem přišla o svoji milovanou práci na obnově památek. I když „reorganizace“ pro mne byla vysvobozením z trvale nezdravého pracovního prostředí, nemohla jsem se dlouho smířit s tím, že právě moje odbornost, dlouholetá praxe a nezávislý zájem o památky byly paradoxně přitěžující okolností. Musela jsem se vzdát bytu ve Znojmě a zůstala tak sama se svým velkým domem mezi poli a lesy. Potýkala jsem se s těžkou prací, zimou, existenční nejistotou, nedostatkem, zdravotními problémy a samotou. Se svým ekologickým přístupem proti divokým skládkám v lesích a na ochranu hodnotných stromů jsem narážela na myšlení starousedlíků ve vesnici, kde se zastavil čas někdy v 70. letech minulého století a od té doby „břízolitové“, která významně poznamenala celý charakter vesnice a jejích obyvatel, se prakticky nezměnilo vůbec nic. Bylo to pro mne zklamáním.
Na druhé straně jsem poznávala sama sebe, odpovědnost za svůj život bez závislosti na někom druhém, hranice svých možností, vážila si opravdových přátelství a učila se z blízka hluboce vnímat přírodu, která mě v tom místě obklopovala celou a byla mi v tom čase poznávání a objevování hlavní oporou. Na Horce jsem sbírala byliny a ve zdravých lesích plných vláhy houby, na zahrádce zasadila ovocné stromy. Naučila jsem se vnímat to ticho a klid, paprsky slunce a magický západ, divotvorné obrazce sněhu ve vánici; vidět přírodu „jinýma očima“ a snově krásná panoramata zachytit fotografií, pro kterou ta nádhera byla spontánní motivací. Odměnou mi byly dvě veřejné výstavy fotografií ve velké třídě v patře bývalé školy, doplněné sebranými materiály o její historii a květinovými dekoracemi. Atmosféru vernisáže doladila jemná klasická hudba a výborné občerstvení, ale pro mne byl největším zážitkem výhled z velkých oken sálu přes kapličku na návsi na panorama Jevišovické pahorkatiny směrem k Alpám. To už bylo opravené a k užívání upravené celé horní patro, později ještě malý samostatný byt pro hosty v části přízemí. Můj byt v patře tvořila velká obytná kuchyň s krbovými kamny, dříve nazývaná malá třída, kterou jsem spojila dveřmi v příčce s malým kabinetem, romantickou ložnicí. K tomu předsíň s novými vysokými prosklenými dveřmi, uzavírajícími široké kamenné schodiště z přízemí, se vstupem do velké třídy, tedy sezónního salonu o ploše 70 m2, a na druhé straně do moderně obnoveného sociálního zařízení. Krásná přátelská a rodinná setkání při oslavách mi tak byla zvlášť velkým potěšením a jakousi satisfakcí, že se tu výzvu přece jen z velké části podařilo naplnit.
Cena za chvíle štěstí a kultivovaný život o samotě v nesnadných podmínkách byla ale vysoká a stále s větší intenzitou se o to přetahoval rozum s citem. Ztrácela jsem sílu, smysl takového počínání a zase je nacházela, znovu pochybovala. Jednou jsem po návratu domů z víkendové návštěvy zůstala v šoku jako opařená. Přímo před okny školy na návsi byly bezdůvodně a bez jednání pokáceny obcí čtyři velké zdravé lípy! To pro mne byl zásah přímo do srdce a nad zraněným srdcem začal vítězit rozum. Osud musel hodně přitvrdit, aby mě pohnul, když už mě potřeboval mít na jiném místě! Podařilo se mi ještě nechat prohlásit za památný strom lípu hned vedle školy a také mohutnou starou lípu u barokní kapličky při silnici do města v nedalekém okolí, než jsem s těžkým srdcem nabídla nemovitost k prodeji.
Kopec Horka s malou vesnicí a bývalou obecní školou, kde jsem prožila pro mne tak neobvyklý a zajímavý kus života, má navždy místo v mém srdci. Zůstaly vzpomínky, v mysli neuskutečněné plány nad rámec mých možností a velké fotografie, které zdobí můj pěkný byt s lodžií a dalekým výhledem ve středních Čechách, nedaleko rodiny. Posbírané materiály a fotografie z historie školy jsem nechala ve velké třídě pro ty, kteří na tom místě budou pokračovat, ale starý školní kříž, jemnou řezbářskou práci se zbytky polychromie, který jsem našla zahozený na půdě pod vazným trámem, jsem očistila a vzala sebou jako památku na školu a pro své budoucí. A co věčné dilema rozumu a citu? Měly by se doplňovat, být v rovnováze a jejich uplatnění napoví intuice, pokud jí člověk popřeje sluchu.
