Konečně si tak splním dávný sen navštívit „krásku na Seině,“ jak se tomuto městu také přezdívá. Jen času je proklatě málo. Pouhé tři krátké dny. Po nepříliš příjemné noci strávené na cestě se rozlámaní a nevyspalí pouštíme do poznávacího maratonu. Prohlížíme obrazy a sochy, hledáme náhrobky se slavnými jmény na hřbitově, klušeme zahradami. S pocity závodníků běháme od jedné památky ke druhé. Kostely mi začínají splývat, povznášející zážitky z paláců a muzeí jsou nahrazeny poznatky z front před pokladnami a záchodky.
Pobíhám Paříží v touze shlédnout toho co nejvíce, i když vím, že všechno, co bych chtěla uvidět, stihnout v tak krátkém čase prostě nelze. Najednou „cvak.“ Snad to bylo nějaké smítko, kousek omítky, nebo mi padl do oka pohledný Francouz. Najednou nevidím nic, okolí se ztrácí v soukromé mlze. Oko bolí a pálí jako čert. Dočasně jsem skoro oslepla. Slzím. Naštěstí je blízko lavička, kam se téměř poslepu dopotácím.
Peloton zájezdu se řítí dál beze mne a já tu jen bezmocně dřepím a brečím bolestí i lítostí. Uplyne hodinka, dvě, stále jsem upoutaná k jednomu místu pod Eiffelovou věží. Oko se pomalu uklidňuje. Paříž voní jasmínem, mluví a šeptá desítkami jazyků, nabízí dotek měkkého trávníku i chladivého kamene. Nesměle mrknu a s překvapením zjišťuji, jak je zde krásně.
Slunce se chystá k západu, ale park je stále zaplněný lidmi. Ubylo hektických turistů, přibyli ti, kteří tolik nespěchají. Děti si hrají s míčem, studenti sedí na trávníku, milenci se drží za ruce a nad nimi se proti zrůžovělému nebi rýsuje tmavá silueta babičky Eiffelky.
Najednou je mi lhostejné, kolik mi toho uniklo z naplánovaného programu našeho zájezdu. Právě jsem se totiž zamilovala do tohoto místa pod věží. Do města, ve kterém se zdá, že se lidé dokáží radovat a vychutnávat si život nějak intenzivněji. Je to povahou obyvatel, je to tím městem, nebo jsem podlehla jen klamnému zdání?
Netuším, vím jen jedno. Našla jsem místo svého srdce: „J'aime Paris.“
FOTO: Anna Nejezová
