Ptala jsem se dědečka, kdo to je, a on mi řekl, že jeho maminka Alžběta. Mluvil o ní málo, ale nikdy o ní neřekl nic špatného. Myslím, že si jí velmi vážil. V jejím rodném a křestním listu je napsáno, že se narodila v září roku 1870 a je dcerou domkáře Františka a Anny, obou ze Sychrova.
Co vyzařuje její tvrdá, odhodlaná a přitom klidná tvář, jsem pochopila až mnohem později. Dá se říci, že jsem si to uvědomila teprve nedávno, při vyklízení rodinné pozůstalosti. Její život rozhodně nepřipomínal procházku růžovou zahradou, i když dceru, svoje první dítě, pojmenovala Růžena. Oddací list prababičky Alžběty nemám, ale z křestního a rodného listu Růženy je patrné, že Alžběta si vzala za muže dělníka Františka z Radlic, narozeného roku 1869. Jejich dcera Růžena se narodila roku 1897. Rodinný život ale trval krátce. Jenom z doslechu vím, že František tragicky zahynul při práci ve strojírenské továrně, údajně Tatře Smíchov. Jak muselo být Alžbětě, když nepřipravená ze dne na den zůstala jako vdova sama s malou dcerkou! O tom žádné listy nemluví.
Jisté ale je, že vdova Alžběta si pak vzala mého pradědečka Jana, vdovce se dvěma dětmi. O něm přesně nevím, kdy se narodil, ale v dědečkových zápiscích stojí, že jeho rod vlastnil v letech 1830 až 1840 statek na návsi v Ondřejově. Jan, otec mého pradědečka, se vyučil krejčovskému řemeslu a vzal si za ženu Františku, rovněž z Ondřejova. V letech 1860 až 1880 do rodiny přibyly tři děti: nejstarší Jan po otci, můj pradědeček, druhý Kristian, dědečkův strýc, a dcera Anna, dědečkova teta. Z náhrobní desky můžeme zjistit, že matka dětí Františka zemřela roku 1928 ve stáří 82 let. Dcera Anna, provdaná za zedníka Josefa, zemřela roku 1931 ve stáří 58 let. Narodila se jako nejmladší z dětí v roce 1873 a svoji matku přežila jen o tři roky. Měla dceru Annu a syna Jaroslava. Podle fotografie na medailonku náhrobku byla velmi krásná.
Vraťme se ale k pradědečkovi Janovi. Ve výtahu z matriky narozených jeho dcery Milady se dovídáme, že se narodila roku 1894 rodičům Janovi, cihlářskému dělníkovi z Ondřejova, a Barboře, manželské dceři domkáře Františka a Marie. To je tedy jediná zmínka o první ženě pradědečka Jana. Zajímavá je ale poznámka na listu, že rodiče byli oddáni téměř pět měsíců po narození dcery Milady, jak vyplývá z údajů. Milada měla ještě mladšího bratra Jaroslava.
Kdy a jak se seznámili vdova Alžběta s vdovcem Janem a jejich dětmi, se už dnes nedovíme. Muselo to být někdy kolem roku 1900. Víme, že „moje děti“ byla Růženka, „tvoje děti“ Milada a Jaroslav, než přišly na svět „naše děti“, tedy můj dědeček, po strýci Kristian, a jeho o 8 roků mladší bratr Josef. Než zemřela moje maminka, jen mezi řečí se zmínila, že velký věkový rozdíl mezi nimi byl způsoben úmrtím prostředního chlapce. To jsem do té doby netušila, v rodině to bylo nejspíš tabu, dědeček se o tom nikdy nezmínil, maminka neznala okolnosti a ani si nepamatovala jméno toho chlapce. Pro jeho rodiče to muselo být velké neštěstí a matku Alžbětu, při vší práci a starostech o rodinu, velmi poznamenat.
Nová rodina žila nejprve v Hrusicích, kde se narodil můj dědeček Kristian v říjnu roku 1904. V jeho křestním listu se uvádí otec Jan jako mistr cihlářský a kmotr, jeho bratr Kristian, jako cihlář z Mnichovic. Z dětství si vzpomínám, že dědeček mi rodný domek ukázal a o cihlářské profesi svého otce a jeho bratra vyprávěl. Cihelna byla mimo obec na katastru Hrusic při cestě do Ondřejova a k ní patřil domek na druhé straně cesty, kde se dědeček narodil. Ten prostý domek na obdélném půdorysu se sedlovou střechou je tam v zásadně nezměněné podobě dodnes. Po více než půl století jsem se tam byla podívat a oslovila mladého muže, který byl na zahradě před domem. Chtěla jsem jenom vzpomínat a řekla jsem mu, že v domku se v roce 1904 narodil můj dědeček. On však nebyl vstřícný, tvářil se celkem nerudně a promluvil se mnou jen pár vět, když vyšla z domku zjistit, co se děje, jeho matka. Ta byla po vysvětlení vyloženě protivná, tak mi bylo hned jasné, po kom její syn je, a řekla mi, že to není možné, protože domek v minulosti sloužil k ubytování dělníků z cihelny. Tím ale místo narození mého dědečka z křestního listu přímo potvrdila. Cihelnu vlastnil dědečkův strýc Kristian a otec Jan u něj pracoval, tak to dědeček říkal. Později byl Kristian stavitelem, dělal plány na domy a cihelnu měl u Mnichovic. Rodina se přestěhovala do Mnichovic, když byly dědečkovi asi čtyři roky. Bratři provozovali cihelnu, stavěli pěkné rodinné domy a prodávali je. Pod zašlou fotografií dědečka, tehdy asi osmiletého, s maminkou a nevlastním bratrem Jaroslavem před domem, dědeček do alba připsal: „To byl náš dům, který můj otec postavil a později prodal“. Nejspíš se jim v té době dařilo dobře. Tak už vím, odkud pramení to zapálení pro moji stavební profesi!
Ještě o jednom domě, který sehrál v rodinné historii významnou roli, dědeček mluvil. Proto jsem byla ráda, když jsem originál plánu toho domu v pozůstalosti objevila. Nahoře se doslova píše, že se jedná o „Plán na postavení nového domku pro pana Jana ….“. Dole je plán vlastnoručně podepsaný pradědečkem. Dům byl částečně podsklepený, s kamennou podezdívkou, o dvou velkých světnicích se zrcadlovými klenbami, schodištěm na půdu a do sklepa, spíží a záchodem s přístupem z malé předsíně. Měl dvouprůduchový komín, polovalbovou střechu podélně k silnici, do dvora malé hospodářství. Pohledová fasáda se dvěma okny byla bohatě dekorovaná, doplněná symetricky slepým oknem, takže lze říci, že dům byl architektonicky hodnotný a patřil k nákladnější rodinné výstavbě své doby. Z pohledu dneška je na tom pozoruhodné, že celá projektová dokumentace obnášela jen jeden formát A3, na zadní straně s obdobou stavebního povolení „Komisionálně shledáno a schváleno od městského úřadu v Mnichovicích dne 3. října 1911“ s podpisem starosty a dalších dvou zastupitelů obce. Přímo do plánu jsou červeně dokresleny změny s poznámkou, že „změny úředně doplnil podle skutečnosti mistr zednický Josef Švob 25. června 1912“. To tedy znamená, že celá stavba rodinného domu byla provedena mezi říjnem 1911 a červnem 1912 a celý proces schválení, stavby a kolaudace se odehrál v jediném roce!
Z nového domu se rodina netěšila dlouho, protože už v roce 1914 vypukla 1. světová válka, která také pro ni měla dalekosáhlé fatální následky. Během války zemřel za nejasných okolností dědečkův strýc cihlář a stavitel Kristian. Jeho bratr Jan zemřel jen o málo později koncem války na Španělskou chřipku. Tu dostal také můj dědeček, tehdy asi čtrnáctiletý. Ten na chřipku naštěstí nezemřel, ale podle vyprávění byl tak slabý, že jen pozvedl hlavu a viděl, jak ze světnice vynášejí rakev jeho otce. Těžko si můžeme představit, co prožívala Alžběta, už podruhé vdova, když zůstala s chlapci sama bez živitele rodiny. V roce 1918 se za řezníka Josefa provdala a odstěhovala Alžbětina dcera Růžena.
Roky po válce pro Alžbětu musely být nesmírně těžké. Ten krásný nový dům byla okolnostmi nucena prodat. Poslední ranou a pohromou pro ni a celou rodinu byla poválečná měnová reforma, kdy dědeček říkal, že peníze měli, ale ty najednou téměř nic neplatily. Z toho se už nevzpamatovala. Je otázka, proč jim nepomohla Františka, její tchyně a babička mého dědečka, která během války přišla o oba syny a zůstala jí jen dcera Anna. Byla údajně zámožná, vlastnila v místě nemovitost s velkými pozemky, jak mi říkal dědeček, ale se snachou se nejspíš neměly příliš v lásce. To bylo asi další rodinné tabu, protože dědeček o své babičce Františce nemluvil, jen mi jako malé ukázal její hrob. Zemřela ve vysokém věku až dva roky po své snaše Alžbětě. Alžběta, moje prababička, zemřela v srpnu roku 1926 ve věku 56 let, v roce, kdy se můj dědeček vrátil z prezenční vojenské služby v Chomutově. Bylo mu 22 roků a Josefovi 14, když osiřeli úplně. Dědečka nechala maminka vyučit stavebním truhlářem a ještě mu koupila malou stavební parcelu v Mnichovicích, nedaleko toho posledního prodaného domu. Byl starší syn a snažila se ho v těch neutěšených poválečných podmínkách nějak zabezpečit. Myslím, že ho měla ráda, a on si jí velmi vážil. Ráda měla všechny děti, byla rozumná a k dětem shovívavá, jistě dělala, co mohla. Dědeček říkal, že jeho maminka se udřela u sedláka. Asi měl pravdu. Jak se měla po válce uživit sama s dětmi? Po prababičce Alžbětě mi tak zůstala nedatovaná oválná fotografie v rámu (Foto Fr. Zahálka, Říčany), prasklá původní náhrobní deska a její cep, kterým mlátila obilí u sedláka, jak dědeček povídal. To všechno bylo na půdě malého domku, který potom dědeček na pozemku postavil, a já jsem v pozůstalosti po odchodu svých blízkých, babičky, dědečka, bratra a nakonec maminky, našla.
A jak to bylo s dětmi Alžběty a Jana? Růžena mamince s mladšími dětmi moc pomáhala, když ona musela pracovat na poli a kolem hospodářství, dědečkovi byla ta nevlastní, o 7 let starší sestra druhou mámou a celý život měli blízký vztah. Pamatuji se na ni ještě jako na upravenou starší dámu s broží a také na její vnučku, se kterou jsem jedinou z dědečkovy původní rodiny po letech zase v kontaktu. Máme přece společnou prababičku Alžbětu! Růžena se také ve své rodině po smrti matky postarala o nezletilého Josefa. Ten měl vadu zraku, nosil silné brýle, přitom pěkně maloval, byl nadaný. Měl dva syny, Karla a Jana. Na něj se nepamatuji. Růžena měla dvě dcery a syna, ale brzy ovdověla, její muž nešťastně zemřel na tetanus. Janova dcera Milada se vdala do Berlína, její syn padl ve 2. světové válce a ona byla zraněná. Do Čech se nikdy nevrátila. Její bratr Jaroslav hodně cestoval. Jako osobní řidič doprovázel knížete Lobkowicze. Byl veselý a se svou milou ženou Martou dožili v Bílině, děti neměli. S maminkou a bratrem jsme je kdysi jeli o prázdninách navštívit, ráda na ně vzpomínám. Co by tomu všemu řekla Alžběta? Neměnila bych s ní.
Tak v myšlenkách a představách vidím své blízké, kteří mě předešli. Jako zástupy lidí i oni přicházejí, jsou na pozemské pouti, pomalu odcházejí a zanechávají tady stopu svého konání. Uvědomuji si plně slova mé babičky Emilie, kterou si vzal dědeček v roce 1930 a měli spolu jen jednu dceru, moji maminku, že všechno tady zanecháme, sebou na onen svět si nevezmeme nic, jen dobré skutky, které jsme tady vykonali.
Jaká tedy byla prababička Alžběta, kterou jako svoji maminku poznal z celé mé rodiny jenom můj dědeček? Jistě prožila těžký život, který jí Osud přichystal, se ctí a láskou. Teď už vím, co všechno se odráží v jejích očích na oválné fotografii v prostém tmavém rámu.
