Muž byl vždy typ, který se rád nechal obskakovat. Mně to nevadilo, naopak. Můj život vyplňovalo vaření, uklízení, prostě běžná péče o domácnost, kterou jsem tvořila já, manžel a můj syn. Kdo měl doma dva chlapy, ví, o čem mluvím. To bylo pořád jen: Co bude k večeři? Upečeš nám štrůdl? Mami, já bych si dal palačinky… K tomu práce zdravotní sestry. No nezastavila jsem se, ale brala jsem to jako normální, pěkný, běžný život. Syn vystudoval, založil rodinu v Praze, navštěvujeme se, ale najednou jsem pociťovala, že mám více volného času. Také jsem z hektického místa v nemocnici přešla do jedné soukromé ordinace a je to moc fajn, mám pevnou pracovní dobu, nemám noční.
Začali jsme dělat opravy na chatě, aniž bychom o tom s mužem mluvili, bylo to jako bychom se pomalu připravovali, až jednou budeme žít v klidu v penzi. Takže nápad pořídit si malého psa se jevil jako ta nejlepší věc na světě. Budeme chodit na procházky, doma bude zase veselo, říkala jsem si.
Pořídili jsme si bišonka. Už když jsme jeli vybírat štěně z té hromady malých bílých kuliček, bylo mi jasné, že ho budeme oba milovat. No kdo by se nezamiloval do bišoního štěňátka. Nic rozkošnějšího jsem do té doby neviděla.
Manžel se k němu choval něžněji a pozorněji, než k našemu synovi, když byl malý. Pořád si s ním hrál, cvičil ho, chodil s ním na dlouhé procházky. Časem jsem začala pozorovat, že mě k tomu nepotřebuje. Neříkal, ať jdu s nimi. Pes spí v noci přitulený k němu. Když muž přijde domů, prvně se pomuchlá s ním. Mluví s ním více než se mnou. Mě neobjímá, nelíbá, nehladí, našeho Pepíka ano. Pepík je opravdu mimořádně pěkný a veselý pejsek a mám ho moc ráda. Ale ve chvíli, kdy jsem slyšela manžela, jak mu ve vedlejším pokoji říkal „Pepíčku, pojedeme spolu sami na pár dnů na chatu, to nám bude spolu dobře“ pochopila jsem, že něco není v pořádku.
Ocitla jsem se na druhé koleji. Manžel má psa raději než mě. Naplnil jeho život. Cokoli vůči němu řeknu, rozzlobí se. Nevadí, když pes něco okouše, když si označkuje něco v bytě. Nedávno přičůral vázu, já věděla, že to je proto, že byl naštvaný, protože jsem mu vzala oblíbenou hračku, kterou rozkousal a hrozilo, že sežere tu hmotu, kterou byla vyplněná. Manžel mi vyhuboval, že jsem psa nebyla vyvenčit a proto se počůral. Já na to, že jsme se právě vrátili z procházky, že značkuje z trucu. Manžel na to, že to je nesmysl, že s se o něj dostatečně nestarám.
My jíme chleba se sýrem, manžel Pepovi připravuje maso na másle. Nepřeháním, když nakupujeme, pro psa není drahé nic, na sobě šetříme. Když jsem udělala řízky, které byly v mrazáku, manžel se rozčílil, že prý byly pro Pepu, ne pro nás.
Smějete se? Připadají vám moje stesky směšné, přehnané, dětinské? Já vím, že jsou. Syn a snacha se tomu také smějí, ale po týdnu na chalupě řekli, že pochopili, že si nevymýšlím. „Takhle hezky jako teď k Pepíkovi jsi se, táto, ke mně nikdy nechoval,“ řekl syn manželovi.
Těšila jsem se, že budeme jezdit k moři. Nemůžeme, manžel by Pepu nedal do psího hotelu ani na týden, tvrdí, že by to pes bez něj nepřežil. Nedá ho ani hlídat k synovi a snaše, tvrdí, že by tam také uhynul steskem. No nevím, myslím, že steskem by uhynul spíše manžel. Začala jsem jezdit k moři sama nebo s kamarádkami.
Náš vztah je rok od roku chladnější. Vymizely z něj intimnosti, láska, city. Dostává je pes, ne já. Pokusila jsem se na to téma s mužem mluvit, ale koukal na mě jako na blázna. Řekl, že jsem se pomátla.
Nedávno dostal pes dort k narozeninám. Speciální dort upečený pro psa, byl zdobený párky, kolečky salámu a tak. Neptám se kolik stál. Já na narozeniny nedostala nic. Ani kytku, ani bonboniéru. Bylo mi to líto a manželovi jsem to vyčetla. Řekl na to, že jsme si přece řekli, že teď kvůli celkovému zdražování budeme žít úsporněji a nekupovat zbytečnosti. Že ho nenapadlo, že chci slavit narozeniny, které nejsou kulaté.
Je mi jasné, že mnoha lidem bude připadat moje svěřování se naprosto bizarní. Ono vlastně to, co prožívám, směšné je. Ale my se kvůli psa čím dál více hádáme. Manžel mě stále peskuje, kritizuje, že jsem něco neudělala dobře. Přijde domů a řekne třeba: „Umyla jsi mu misku? Má ji nějakou zapatlanou. Pojď ke mně, ty můj chudáčku, ona ti ani neumyje misku.“
A já mám v takových chvílích pocit, že snad vyletím z kůže.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, redakce ho zná. Fotografie je ilustrační.)
