Mé úžasné kočky
Ilustrační foto: Pixabay

Mé úžasné kočky

8. 2. 2023

"Kočka doma? Nikdy!" To jsem tvrdila tak před třiceti lety. Momentálně tu se mnou bydlí čtyři a na chalupě se staráme o osm "kousků". Co kočka, to příběh, někdy šťastný, jindy se smutným koncem. Zkusím povyprávět o těch prvních dvou, které s námi obývaly byt. 

Úplně první byla Eliška. Mrňavé černobílé kotě si vyžebrala moje tehdy desetiletá dcera, taky Eliška, na mezinárodní výstavě koček. Ne, nebylo to kotě čistokrevné, naopak. Na výstavě bylo několik útulků, chtěly jsme udělat dobrý skutek a alespoň jednomu nalezenci poskytnout domov. Doma jsme zjistily, že Eliška není kočička, ale kočičí kluk a má kýlu. A že je přizpůsobivý a chytrý. Dostal jméno Ferda a kšírky. Na kšírkách chodil krásně u nohy, časem se ukázalo, že zrovna tak chodí i bez kšírek. Kočkopes.

Horší to bylo s tou jeho kýlou. Chvilku trvalo, než mohl na operaci a po ní měl mít klidový režim. A to byl problém. Jak lze vysvětlit kočičímu puberťákovi, že nemůže lézt po stromech jako veverka, když má na bříšku stehy? Špatně. Kocour byl úplně jiného názoru než pan veterinář. Ale i to jsme nakonec zvládli, zrovna tak jako kastraci. 

Ferda dospíval, byl čím dál víc tvorem svobodomyslným a tak nějak nás ukecal, že mu bude líp u dědy na vesnici, než s námi v paneláku. No, on nás spíš ukecal děda. Ferdu si zamiloval a stali se z nich parťáci. 

Bohužel, nic netrvá věčně a jednou v létě, když jsme zase v sobotu přijeli na chalupu, nám děda smutně oznámil, že Ferda nepřišel ráno domů. Hledali jsme ho, zda někde neleží zraněný, marně. Dodnes nám je záhadou, kam zmizel.

Druhého kocoura, Káju, dostala Eliška jako dárek k patnáctým narozeninám. Byla to mrňavá bílá chlupatá koule s několika černými flíčky. Hravá a vynalézavá. Miloval igelitky a krabice. A samozřejmě Elišku. Spal s ní v posteli, vévodil jí na rameni nebo za krkem, když chodila po bytě a seděl na vaně, když se koupala. Dokázal vyskočit na nejvyšší místa v bytě a tam spát a dělat, že neslyší, zatímco já trnula, kde je a zda se mu něco nestalo.

Horší to bylo, když Eliška odjela studovat. Kája se nudil, dožadoval se pozornosti a spaní v posteli. Jenže on tak hlasitě vrněl, že spát s ním prostě nešlo. Budíval mě brzo ráno, drápal práh u dveří do ložnice. Chvíli fungovalo postříkání studenou vodou, ale opravdu jen chvíli. Nezbylo mi nic jiného, než si přetáhnout deku přes hlavu a dělat, že neslyším. On to po deseti minutách vzdal a já mohla spát dál. Tedy pokud jsem usnula. Nakonec jsme mu opatřili kamarádku, peršanku Jessinu. Čistokrevnou bílozrzavou mňau dámu. 

Brzo se skamarádili, jen Jessina byla odtažitější. Neznala hračky, nebyla zvyklá na lidi. Ale časem si zvykla. Přežila Káju, byla mladší. Ale zrovna tak jako on žila třináct let.

K Jessině přibyla další kočička a pak další...Všechny z útulku, anebo nalezené.

 

 

domácí mazlíčci kočka
Hodnocení:
(4.9 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Paní Ludmilo hezky jste se s námi o své kočičí lásky podělila. Pište dál.
Lenka Kočandrlová
Máme dvě kočky doma,ta starší nesnáší tu novější,tak je to s nimi někdy těžké,musí spát každá jinde, někdy se honí v noci po kuchyni a vřeští a syčí na sebe. Venku máme ještě venkovní toulavé dvě kočky,od sousedů chodí kočka a kocour,takže máme o zábavu postaráno. Dvě z koček s námi chodí jako pejskové všude,i do lesa.
Taťana Veselá
Mile kočičí povidani, presto souhlasim s panem Berkou ;-)
Ludmila Černá
Moc děkuji za milé komentáře. Psi a kočky se nevylučují. Dokud jsme mívali i psy, ti byli na naše kočky zvyklí. Ale jak se objevil cizí kocour, už bylo zle. Když jsme měli Axe, kříženec NO a belgičáka, přinesla jsem domů kotě. Ax si ho šel očuchat, ten mrňous se naježil a dělal "zlého kocoura". Nezapomenu na Axův výraz. Bylo to, jak když se směje, takové to "co vyvádíš, malej". Se zvířaty je někdy zábava a je obrovský rozdíl v povahách. Ale to ví každý, kdo někdy nějakého tvora doma měl.
Marcela Pivcová
Kočky máme do doby, kdy jsme se, ještě jako děti, přestěhovaly s maminkou do jižních Čech. Nejprve u nás byli také kočičí nalezenci nebo koťata od sousedů. Všichni se pohybovali venku v blízkosti naší chalupy a bohužel neměli příliš dlouhý život. Po přestěhování do Prahy jsme se Zuzkou měly v bytě pravé domácí mazlíčky, kteří s námi vždy na prázdniny i na delší pobyt na chalupu cestovali a vlastně i dnes cestují. Když jsme o někoho z koček přišly, bylo nám jich dlouho moc líto a měly jsme pocit, že "náhradník" se předchozí kočce nemůže vyrovnat. Další kočky nás ale brzy přesvědčily, že jsou svým projevem rozdílné, ale každá je zase kočičí osobnost. S výjimkou dvou ušlechtilých kocourů byli a jsou z útulků nebo nalezenci.
Zuzana Pivcová
Bez koček by to nebylo ono. Pro nás jsou nepřekonatelné, i když pejskové jsou taky fajn. My jsme zkrátka "kočkařky". Když se s nimi člověk sblíží a komunikuje s nimi, rozumí úplně všemu. U nynějších sourozenců Babety a Waldemara, kteří nahradili miláčka Čertíka, je krásné pozorovat, jak se liší osobnost kocoura a kočky. Přišli jako pětiměsíční koťata a dnes už jim je tři a půl roku. Díky za vyprávění.
Jana Jurečková
Tak já znám 2 rodiny, co mají pejska i kočku. Jak to dokázali, že se snáší je umění. Před několika roky jsem měla z útulku Mikeše I a Damiánka. Paní mi řekla, že budou kamarádi. Ale nebylo to tak. Damián ho jednoho dne vyhnal pryč! Asi za rok nám doma umřel Damiánek. Byl nemocný. V současné době mám 4letého Mikeše a ten je država. Nikam se netoulá a neutíká. Je moc milý.
Soňa Prachfeldová
Také jsme milovníci koček, v domácnosti máme Maxe a Mikeše, oba nalezenci a když nám Micinku přejelo auto, snacha odněkud přinesla malé šedé kotě, zase Micinku. Zajímavé, že se mezi sebou nekamarádí, s námi ano. Je s nimi veselo.
Naděžda Špásová
Oprava:Macka, kadila.
Naděžda Špásová
Kočky jsou moje druhá láska, první jsou pejsci. Když jsem byla malá, tak jsme měli černého kocoura macka. Pak už jen, když jsme se přestěhovali ke tchýni. Ta měla kočku, která mě brala jako vetřelce a ladila mi všude možně. Dcera má krásného kocoura, je to Brit šed,ý a veliký, zůstal jim po nemocných majitelích. Tak ať se kočky kočkujou.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.