Je to naprosto přirozený jev, který ovšem chápou jen muži. Ženy ho nejenže nedovedou pochopit, ony se s ním ani nedokážou smířit. A tak pak vyprávějí kamarádkám a psychoterapeutům: Chápete to? Já na něj mluvím a on se prostě otočí a odejde, hulvát jeden!
Jenže to není projev hulvátství. Není to ani projev zbabělosti či neschopnosti řešit problém. Je to jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi muži a ženami. Nic víc a nic míň a tak je to třeba vnímat.
„Co jsme odešli do penze, manžel prchá častěji než dříve. Něco mu říkám, on se po chvíli nenápadně vytrácí do předsíně a než za ním dojdu, už tam není. Pak ho z okna vidím, jak mizí v garáži. Tam sedí, kouká do mobilu, asi po hodině se zase zjeví jako by nic,“ vypráví osmašedesátiletá Jitka. Tvrdí, že po odchodu do důchodu se více projevilo, že má s manželem odlišné představy o životě. „On je evidentně spokojený, mně chybí kontakt s lidmi. V práci jsem neustále s někým mluvila, dělala jsem sekretářku ředitele velké firmy. Když si teď chci vyprávět s manželem, po chvíli vidím, že ho to nebaví. Nereaguje, jen přikyvuje. Občas z toho vypěním a hned je hádka. Tedy, není to hádka, já se mu snažím vysvětlit, co mi vadí, pobavit se s ním, jak bychom mohli náš život vylepšit, on se stahuje čím dál více do sebe,“ tvrdí.
Podobnou zkušenost má padesátiletá Monika. „Nenávidím ty chvíle, kdy se hádáme a partner se prostě obrátí a odejde do jiného pokoje. Říká, že to je jediné správné řešení konfliktu. Já si to nemyslím, jen se tím problém zasouvá pod koberec. Proč mi neřekne svůj názor, co by chtěl, co mu vadí, proč něco nenavrhne?“ říká.
Její manžel na to: „Ale mně nic nevadí, já nic navrhovat nechci, já jsem v pohodě. Jen prostě nesnáším, když se vytočí a její hlas se mění v ječák. Nestává se to často, Monika je fajn holka, ale když to na ni přijde, prostě mizím. Je to tak nejlepší, už to mám vyzkoušené.“
„To, že se muž sebere a před hádkou prchá, je přirozené. Tak to prostě je – žena mluví, muž mlčí. Lepším řešením je, pokud ve vyhrocené situaci muž přijde a svou ženu obejme. Dá tím najevo, že je jí oporou a zároveň, že je pánem situace,“ říkávala psycholožka Jiřina Prekopová, která se zbývala vztahy v rodinách a často tvrdila, že je špatné, že pozice mužů v rodinách v poslední době zeslábla. Dokonce říkávala, že se z nich stali bezcenní slouhové, kterých si partnerky přestávají vážit.
„Hádka by měla směřovat k nějaké dohodě nebo poznání,“ říká psychoterapeutka Jana Tamchynová a potvrzuje, že situace, kdy partner při hádce prostě odejde, toho druhého může ponížit, ještě více rozzlobit. Člověk jde do konfliktu, protože to považuje za důležité a odchod druhého v něm vyvolává dojem, že protějšek má pocit, že jde o banalitu, která nestojí za pozornost. Takže na jedné straně může odchod partnera ponížit, na straně druhé může hádku docela dobře ukončit. „Není špatné ji takto ukončit a pak si sednout a vše si vysvětlit. Je ale potřeba rozlišit, když člověk potřebuje situaci jen vydýchat a kdy tímto způsobem trucuje. To je pak známka emoční nezralosti,“ uvedla psychoterapeutka.
Na internetu a v různých motivačních příručkách se nyní dají najít stovky návodů na to, jak se hádat takzvaně správně, efektivně. Velmi často je mezi nimi i návrh hádku prostě ukončit odchodem. Někdo to sice může považovat za vrchol nezdvořilosti, někomu se to naopak osvědčilo jako způsob, jak neříct nebo nevyslechnout slova, která rozhodně slyšet nechceme.
Z tohoto pohledu se zdá, že mužský způsob ukončování konfliktů, který ženám tolik leze na nervy, je veskrze rozumný a prospěšný. Ostatně, naši předkové přece říkávali, že ráno je moudřejší večera.
