V Praze je nevlídno a déšť. Tady slunce příjemně pálí a 25 stupňů je přesně to, co potřebujeme.
Istrie nás přivítala příjemnou tváří, minimem turistů a perfektním bydlením. Poddáváme se zcela atmosféře pohody, obklopení mořem, nádhernou přírodou a starobylou historií. Istrie je krajina, která člověka, jen trochu vnímavějšího, musí bezmezně uchvátit. I Římané obdivovali tento požehnaný kraj. A nazývali ho Terra Magica. Tato země má skutečně magickou přitažlivost.
Poreč, pobřežní promenáda
Miluji Chorvatsko a Istrii zvlášť. Je to krajina, kde jsou malebně rozmístěny staré raně křesťanské kostely, středověká města a městečka, kavárny a restaurace, antické památky, olivové háje a vinice.
A samozřejmě je zde moře. Moře, které každý večer umocňuje dojmy, nabyté za dne na prašných istrijských cestách. To moře, které nabízí večer o sedmé hodině na pobřeží porečské Lanterny nádherné představení, jehož hlavním aktérem je slunce, zapadající někde v dáli na druhé straně Benátského zálivu. Nechybí zde ani potlesk davů, stojících na pobřeží a sledujících ono pohádkové představení. A jejich fotoaparáty zvěčňují podvečerní atmosféru, aby si ji mohli doma zavřít do rodinného alba.
Slunce právě zapadá. Lanterna, kavárna u majáku
Jedině dva milenci, sedící na kamenné zídce blízko břehu, nefotí. Mají totiž plné ruce. Jednou rukou drží jeden druhého a v druhé mají sklenici vína. Láhev stojí vedle nich na zídce. Těm se tu zjevně zastavil čas.
Lidé, posedávající u stolků malé kavárničky pod majákem při istrijském Teranu, nebo při vynikajícím sladoledu, stejně, jako já i moje žena, otočili své židle a sledují se zájmem celé to nádherné představení, režírované věčně se opakujícím časem.
A zlatavý sluneční pás se postupně zvětšuje a rozbíhá od obzoru až k samému konci poloostrova a já při tom pokaždé cítím cosi zvláštního.
Mířím pro sladoled /zmrzlinu/
Na světě je mnoho krásných míst. Člověk má ale většinou tu smůlu, že o nich vůbec neví. A i když ví, je pro něj problémem se tam dostat. Bývá to, většinou, těžko splnitelná touha.
Když stojím na břehu a dívám se na moře, mám silný pocit poznání něčeho mimořádně krásného. Ten pocit asi nikdy nevymizí. Věčná, jednotvárná hra vln, které vznikají daleko v moři, aby se po nějakém čase rozbily o pobřežní útesy, působí na mne pokaždé neobyčejným dojmem. Uvědomuji si, že zatímco vlny, běžící odněkud zdáli, aby se rozplynuly na pobřeží s příjemným a uklidňujícím zvukem příboje, nekonečně věčné moře, které je zrodilo, je v neustálém pohybu, v neustálém neklidu. V neklidu, který však postrádá jakoukoli známku chaosu. V neklidu, který má svůj neměnný řád a který v člověku vyvolává příjemné pocity, bezpečí a klid duše. Vtíravý nepokoj, špatná nálada, problémy, to vše najednou mizí a rozplývá se v šumění vln a vlnění moře.
Čas ale popošel a zlatavá stopa zapadajícího slunce se postupně zkracuje, aby zamířila zpátky tam, odkud se zrodila. Tam, kde tuším, že leží italské Benátky.
Některá vyznání se říkají lehce, u některých stačí mlčet. Moře je všeobjímající fenomén. Mlčme tedy a dívejme se. Jako ti dva na pobřeží Lanterny. Ti nepotřebují vůbec nic. Slunce právě zapadlo a lahev vedle nich na zídce je už z poloviny vypitá.
Při pohledu na západ slunce jsem si však ani nevšiml, že moje sklínka Teranu je docela prázdná. V takové příjemné večerní chvíli by byla úplná škoda nedat si ještě jednu.
Moje žena