Narodíš se a do vínku dostaneš život. A život tě hned začíná zkoušet. Zkouší tě, jak dlouho dokážeš vydržet bolest bříška, protože máš prdíky, jak dlouho dokážeš plakat, než ti někdo dá najíst a vymění ti plenku. Někdy je život zlomyslný a zlý a přidělí ti rodiče, kteří tě vůbec nebudou moc hýčkat. Život tě ale také naučí, aby jsi měl sílu takové zacházení vydržet. Zocelíš se a dalším životem už proplouváš lépe.
Ale nepřející život tě nenechá na pokoji. Zařídí, aby jsi vůbec neprospíval ve škole a aby tvoje radost ze života nebyla moc velká. Pokud se oženíš nebo vdáš, život zase zkouší, kolik toho v nepovedeném manželství vydržíš a později s drzými, nevychovanými, pubertálními dětmi. Nakonec zjistíš, že takovou životní nálož nevydržíš, že už toho na tebe život naložil příliš, a rodinu a děti v pudu sebezáchovy opustíš. Život sice vidí, že je to gesto zbabělé a že to možná nic neřeší, ale přivře oči. Život ti ale za to tvoje životní selhání nedopřeje ani další lásku, aby tvoji bolesti zhojila. Nakonec zestárneš a zkoušený nemocí, umíráš úplně sám.
Život totiž není vůbec spravedlivý. Někoho totiž skoro netrápí a moc nezkouší. Přidělí mu úžasnou rodinu, krásné děti, nechá ho vystudovat a zařídí i výnosné zaměstnání. Pokud se oženíte, vdáte, tak život nad vámi stále drží ochrannou ruku. Budete mít milujícího partnera a hodné děti. V práci se vám bude dařit a nebudete mít nouzi. Zemřete klidně, obklopeni rodinou. Jste totiž životem vyvolení. Proč ta životní nespravedlnost je tak velká, to se nikdy nikdo nedozví.
Někdy ale bohužel život selže a udělá životní omyl. Dává těm, kteří si to nezaslouží, peníze a moc, brát je vem, kde vem. Když si to uvědomí, je většinou pozdě. Stydí se sice za svůj životní omyl, ale je tak zbabělý, že si svoje selhání odmítá přiznat. Dělá tedy, že za nic nemůže a hledá si alibi.
Nikdo počínání života nepochopí a také ho nezmění. I když...!
No a o tom to vlastně je.
