Veterináři běžně zaznamenávají věty typu: Pane doktore, nás bolí bříško. Asi jsme špatně šlápli, bolí nás nožička. Tak řekni, Azorku, kde tě to bolí….V parku pak běžně slyšíme: Tak to zrychli, je zima, Punťo. Už jsi to udělal Mazlíku? Ale kdepak to je, nic nevidím... Ty jsi šikovný, hodný, rychlý...
Jedna britská firma, která vyrábí psí krmivo, dělala mezi zákazníky průzkum na téma komunikace se psy. Každá pátá dotázaná žena přiznala, že se psem mluví častěji než s partnerem. Lidé, kteří žijí bez partnera, bez rodiny, jen se psem, přiznali, že s ním mluví naprosto běžně. Zejména vdovy a vdovci, kteří zůstali sami s pejskem, uváděli, že jim komunikace s ním zcela nahradila dřívější komunikaci s životním partnerem. Ze psů se stali plnohodnotní členové rodin a tomu, že s nimi lidé mluví, se už dnes nikdo nediví, natož, aby se tomu někdo posmíval. Je to jedna z ukázek toho, jak hodně se změnilo postavení psů ve společnosti.
„Lidé si psa velmi často personifikují a mluví s ním jako se svým partnerem či partnerkou,“ říká veterinář Alexandr Skácel. „Týká se to především lidí, kteří žijí sami. Není na tom nic špatného ani nic divného. Podobně je tomu v bezdětných rodinách, kde pes bývá nezřídka považován za dítě a podle toho s ním lidé mluví.“
Veterinář má zkušenost s tím, že právě osaměle žijícím lidem personifikace psa velmi často zpříjemňuje život: „Znám případy, kdy lidé ovdověli a zůstali sami s pejskem, o kterého se dříve starali s partnerem. Mnohdy mají dojem, že když se psem mluví, jejich partner je tam nahoře slyší. U někoho to přispívá k dobrému pocitu, že bývalý partner takzvaně vidí, že se jejich pejsek má nadále dobře, že se o něj starají. Vyvolává to u nich uklidňující pocit.“
Někteří cvičitelé psů naopak tvrdí, že to s polidšťováním psů lidé nyní přehánějí a že jim tím paradoxně škodí, byť si myslí, že pro ně dělají to nejlepší. „Pes je pes a člověk je člověk. Polidšťování psa je chyba,“ tvrdí cvičitel psů Rudolf Desenský. Podobný názor má uznávaný kynolog Jiří Ščučka, který říká: „Každý majitel by si měl uvědomit, že polidšťování zvířete je základní chyba. Nejprve by měl každý majitel psa zavřít pusu. Přestat mluvit a uvědomit si, že psi nekomunikují řečí a nerozumí česky. Představte si, že váš pes je Číňan a nerozumí vaší řeči. Komunikujte s ním jen pomocí gest a řečí těla.“ Jenže to mnoho majitelů psů nechce slyšet a odmítá věřit tomu, že pes nerozumí slovům: ven, páreček, piškotek, vycházka, balonek, kočička, veverka… Inu, každý majitel psa má podobných slov vlastní velkou zásobu.
Na téma kolik pes dovede rozpoznat lidských slov a jak na ně reaguje se píší stovky populárních i odborných článků, probíhají k němu seriozní vědecké výzkumy. Zkrátka, lidstvo se zamilovalo do psů a touží s nimi komunikovat ještě více než dosud. Z různých vědeckých výzkumů vyplývá, že pes je schopen rozpoznat kolem dvou set slov. Ale nepředstavujme si, že jde o slova seřazená do vět.
Je nesmysl říkat psovi: Tak co, chceš jít na vycházku teď nebo později? Jenže, pokud má pes slovo vycházka spojeno s tím, že majitel bere vodítko, hračku a hurá, jde se ven, může zareagovat štěkáním, skákáním, neklidem a člověk si řekne: Aha, tak on mé otázce porozuměl a chce jít na vycházku teď hned. Mám já to ale geniálního psa. Mnohdy jsou naše představy o tom, že psi rozumí naší řeči, spíš naším přáním a snem.
Každopádně je ale fakt, že se psi chovají tak, že je velmi snadné věřit tomu, že rozumí všemu, co jim říkáme. A tak jim čím dál častěji říkáme věty: Co myslíš? Jak se cítíš? Jsi šťastný? Co bych pro tebe ještě mohl udělat, miláčku?
Někdo, kdo psa nikdy neměl nebo psy prostě nemá rád, si může myslet, že jde o další ukázku šílení lidstva a jeho cesty do záhuby. Někdo si mluvením se psem naopak může zpříjemnit život, ba přímo se zachránit od samoty a pocitu, že nemá s kým mluvit. Je to věc každého, na každém záleží, jak dalece svého pejska miluje, jak dalece ho polidšťuje, byť mnozí kynologové polidšťování rádi nevidí.
Každopádně z britského průzkumu o tom, co vlastně lidé psům říkají, vyplynulo, že padají i tyto bizarní věty:
Tak co myslíš, zůstaneme s našim páníčkem nebo si zkusíme najít nějakého jiného? Přivedu si domů ženskou, Fredíku, tak doufám, že nebudeš dělat ostudu a že se časem spřátelíte. Proč nejíš, ty nemáš hlad?
A na závěr věta zaznamenána v jednom obchodě s chovatelskými potřebami, kterou položila starší dáma své jezevčici: „To je hezké vodítko, Mášo, nevidíš tam na něm někde cenu?“
