Náš další babinec právě začal. Jsme všechny a napjatě čekáme na vyprávění hororu, který nám slíbila Helena. Kafíčko máme na stole, tak se ztišíme a začínáme naslouchat.
HELENA:
Děvčata, tohle jsem opravdu nikomu nevyprávěla. Byl to hrozný zážitek a snažila jsem se na něj zapomenout. Je to však už dávno, a tak ho snad můžu znovu otevřít.
Jednou jsem se rozhodla, že pojedu na pár dní k babičce a dědovi na venkov. Jela jsem vždy vlakem a kochala se okolní krajinou. Tím ale moc předcházím. Víte možná všechny o moji úchylce, že nejezdím nikam nalehko. Naskládala jsem tedy do kufru půl šatníku, co kdybych to potřebovala, a s tím příšerným kufrem jsem se vydala na nádraží. Na nádraží jsem vešla a asi na třetí koleji už stál připravený vlak. U něho stál průvodčí. Když mě viděl s tím kufrem, přeskákal koleje a odnesl mi kufr k vlaku. No, tenkrát jsem vypadala jinak. Byla jsem štíhlá, na sobě dlouhé, hezké letní šaty a na hlavě blond hřívu. Musela jsem jít podchodem a když jsem došla k vlaku, stál tam už pohledný mladý muž, mého kufru se ujal a donesl mi ho do vlaku. Sedli jsme si tedy do jednoho kupé a začali si povídat. Jak jsem už předeslala, byl to pohledný, mladý muž a také docela sympatický.
Vyprávěl mi, že mu v mladém věku zemřela žena na rakovinu a on má malou dcerku, za kterou jede a kterou vychovává babička. Také mi řekl o tom, že utrpěl velký úraz hlavy a byl div, že to přežil. Když jsem dojela na místo a chtěla vystoupit, on vystoupil také a kufr mi donesl až k vrátkům. Musel pak spěchat zpátky na nádraží a čekat na další vlak, protože jeho cíl byl asi o tři stanice dále. No, vyměnili jsme si telefony, ale já jsem to považovala za konečné.
Když jsem se vrátila zpátky do Prahy, tak mi onen spolucestující zavolal. Nevím jistě, jak se jmenoval, ale myslím, že Martin. Pozval mě do malé vinárny a já neměla žádný důvod nejít. Trošku mě jenom zaráželo, že on sledoval muže kolem nás, jestli se na mne nedívají. Zase jsme si hezky povídali a pak navrhl, abych šla k němu domů na kávu. Neviděla jsem v něm žádné nebezpečí, a tak jsem šla. Bydlel nedaleko v paneláku na novém sídlišti. Ukazoval mi rodinné album a pak mi nabídl nějaké domácí víno. No, dobré moc nebylo, ale pít se dalo. On pil také.
Pak se stalo ale něco neuvěřitelného. On vstal, povalil mě na válendu a najednou měl v očích šílenství. Říkal, že takové ženy jako jsem já jenom ničí muže. Já jsem se sice bála, ale nezpanikařila jsem. Mluvila jsem na něj a snažila jsem se ho nějak odreagovat. Na chvíli se mi to sice podařilo, on trochu povolil, ale najednou udělal totéž a já jsem zase viděla ty šílené oči. Už jsem myslela, že mne uškrtí. Když jsem už všechno viděla opravdu černě, podařilo se mi vysmeknout se mu a ubíhala jsem ke dveřím. Náhodou nebyly zamčené, tak jsem vyběhla na chodbu a utíkala dolů po schodech. Doběhla jsem ke vchodovým dveřím a zjistila, že jsou zamčené. Byl to opravdu horor, který někdy vidíte v detektivkách. Jeho jsem slyšela dupat po schodech. Napadlo mě ještě běžet na druhou stranu ke dveřím, které vedou na dvůr. Ty k mému štěstí otevřené byly a já jsem rychle vyběhla. Běžela jsem sídlištěm, kde snad nikdo nebydlel, protože jsem neviděla žádné světlo. On stál na balkoně a řval: "Heleno, vrať se!"
Doběhla jsem domů a teprve tehdy se roztřásla a teprve tehdy mi docházela ta hrozná situace. Úplně jsem se zhroutila a ráno jsem musela zavolat do práce, že mi není dobře. No, dobře mi nebylo. Celý den jsem totiž seděla ve vaně a i když mě neznásilnil, měla jem špinavý pocit, který jsem se snažila smýt.
Nikomu jsem to neřekla, protože jsem věděla, že to byla blbost moje. Dlouho jsem se bála, že ho potkám, ale moje štěstí bylo, že nevěděl, kde bydlím. Na závěr můžu jenom říci, že většinou žádný vrah, ani úchyl na první pohled tak nevypadá a to je hrozné.
PS. Nebyl to právě příběh o lásce. O velké lásce jsem chtěla napsat příště, ale už s příběhy končím.
