V roce 1965 jsem se já, pražská holka, zvyklá na určitý komfort, provdala do Stodůlek, tehdy vesnice patřící pod Prahu - Západ. Brzy mi spadly růžové brýle, protože z pražského bytu, kde jsme měli s rodiči běžné sociální vybavení, jsem se - nic netuše - dostala do nouzovky, původně určené pro přechodné ubytování dělníků, pracujících ve vedlejší cihelně tzv. Tesco baráku. Do této bývalé ubytovny nebyla zavedena voda, ale nosila se od pumpy a hřála na sporáku, ve kterém se topilo uhlím. Stavba neměla kanalizaci, špína se vynášela na louku za domem. Takže žádná koupelna, lavor, záchod mimo objekt v přístavku. Do kuchyně bytu se vcházelo rovnou z tmavé chodby bez oken s houpavou prkennou podlahou. Z ní byl nalevo náš pokoj, který jelikož byl rohový, se kamny nedal vytopit, zamrzala tam v zimě i voda ve sklenici a za skříněmi plesnivěla zeď. Vpravo za kuchyní měla pokoj tchyně, na smůlu ještě hrozně nepořádná.
Stodůlky tím, že sousedily s Prahou, neměly dobrou vybavenost, v místě byl jen řezník, mlékárna a na Vidoulích špatně zásobovaný obchod s potravinami Včela, později Jednota. Kostel, škola a dvě hospody tam byly, ale z lékařů jen zubař a gynekolog, k ostatním bylo nutné dojíždět do okolních vesnic - Řeporyj, Mořiny a Ořecha.
Sehnat v té době jiný byt bylo nemožné, na byty byly pořadníky a v nich čekací doby od 10 do 15 let. Pokud jsme chtěli mít naději na slušnější bydlení, nezbylo nám nic, než postavení rodinného domku svépomocí. Peněz moc nebylo, materiál se kupoval a sháněl od výplaty k výplatě, naštěstí aspoň pozemky nebyly drahé.
Nejprve jsme ručně kopali studnu, aby byla voda do malty, potom celý pozemek plotili. Za čtyři roky, bez mechanizace a elektřiny, byl domek hotov, ovšem padla na stavbu veškerá naše dovolená a po práci se dělalo denně do tmy. Naše situace s bydlením se vyřešila jen krátkodobě, několik let po nastěhování přišly suché roky. Stodůlky - Vidoule jsou na kopci, a naše i ostatních studny byly bez vody. Obec vodovod neměla, takže opět problém. Až po bojích s vodárnami se nám podařilo prosadit povolení na společný soukromý vodovod. A zase se kopalo - tentokrát šachta na vodovodní potrubí přes všechny parcely v ulici.
V té době jsem pracovala v ZPA Jinonicích, továrně vyrábějící rychlotiskárny. Postavili ji v roce 1960 a krátce po převratu v roce 1990 byla zbourána a na jejím místě je nynější Galerie Butovice.
V ulici, kde jsme bydleli, byly domy jen po jedné straně, za chodníkem, zeleným pásmem a silnicí, jejichž budování jsme zažili. Tehdy jsem chodila z domu v holinkách, které jsem schovávala v křoví u autobusové zastávky a přezouvala se do bot. Na druhé straně byla rozlehlá skládka. Tu v roce 1978 zlikvidovali a byla zahájena výstavba jihozápadního města Prahy. Rozbořili i nouzovku, v níž jsme čtyři roky žili a lidem tam dosud bydlícím dali slušné byty. Pro výstavbu nové čtvrti zbourali i cihelnu s jejím vysokým komínem a zasypali sousedící rybníček. Jinonický Motorlet bývalá Watrovka nahradila rozlehlá výstavba bytových domů.
Místo pole u našich staveb začali budovat úsek dálnice Rudná - Plzeň. Této komunikaci musely ustoupit i některé nově postavené domky, s čímž se jejich majitelé těžko smiřovali, i přesto, že dostali víc než slušné finanční náhrady. Nás to nepostihlo, i když já bych se z toho, jak jiní, nehroutila. Stavba dálnice začala. Několik měsíců jsme žili ve dne v noci v randálu, barák se otřásal v základech, což bylo zapříčiněno pracujícími bagry a těžkou mechanizací.
Stodůlky, součást JZM, se celkově změnily a i když jsem tam 30 let žila, už se v nich nevyznám. Teď je tam všechno, co za nás nebylo. Dobrá doprava, obchody, pěkné parky, hezké byty a myslím, že ke spokojenému žití nic nechybí.
Dům, který mi velké štěstí nepřinesl, byl úspěšně prodán a na tehdejší život v této obci vzpomínám jen jako na dlouhodobý zlý sen, který už je naštěstí za mnou. Dalo se to přežít jen díky tomu, že mládí přece vydrží hodně a přátelům, které jsem tam měla.
Nyní bydlím v maličkém bytě v klidné lokalitě na opačném konci Prahy, u bytu mám balkon, můj celoživotní sen a konečně si žiju svůj klidný život, ve kterém mohu mít i nějaké koníčky.
