Kuchařka se dočkala několika vydání a stále patří mezi bestsellery. Ovšem Martha neučí Čechy jen vařit, ale i tančit.
Čím dál více Čechů opakovaně jezdí do Řecka, zajímají se o tamní gastronomii, vznikla řada webů s řeckou tématikou. Když jste před více než třiceti lety začala psát kuchařku, tak tomu tak ale ještě nebylo...
Věděla jsem, že se to stane. Říkala jsem si, že jestli Češi dostanou někdy příležitost cestovat, tak si Řecko určitě zamilují.
Z čeho jste tak usuzovala?
V osmdesátých letech jsme s kapelou jezdili hrát do Skandinávie. Vystupovali jsme ve velkých sálech, kde se dalo i tančit. Hráli jsme mezinárodní repertoár. Když jsme přidali krátký blok řeckých skladeb, lidé vstávali od stolů, chodili k nám, byli nadšení. Ptali se, jestli jsme řecká kapela, my jsme se sestrou vysvětlovaly, že jsme Řekyně, ale žijeme v Československu. Lidé vyprávěli, kde v Řecku byli, jak krásná je to zem, jak rádi mají řeckou muziku, jídlo. Říkala jsem si, že jestli Češi jednou dostanou možnost Řecko poznat, budou taky hledat něco, co jim pak tu krásu bude doma připomínat. Ať už to bude hudba nebo třeba právě řecká kuchyně. A spojit ty dvě kultury jsem brala jako své poslání.
Jenže když jste začala kuchařku tvořit, my Češi jsme neznali ani olivy ani olivový olej, že?
Ano, koncem osmdesátých let tady nebylo běžně k dostání ani oregano. Olivový olej normálně v obchodech neexistoval, prodával se v lékárnách v malých lahvičkách. Pamatuji si, že když ho táta sháněl, nechal si ho naordinovat lékařem, aby ho dostal. A když náhodou někdo přijel z Řecka, což v té době nebylo běžné, největším dárkem bylo, když přivezl ve velkých kovových nádobách olivový olej. Ten se pak po malých dávkách jako vzácnost rozděloval mezi přátele...
Znali Češi vůbec v té době řecká jídla?
Pídila jsem se, zda tady někdy nějaká řecká kuchařka vyšla. Nikdy žádná, dokonce ani za první republiky ne. Tak jsem se orientovala podle tipů příbuzných, kteří mi nadiktovali názvy nejlepších řeckých knih s recepty a ty jsem pak sháněla po řeckých antikvariátech. Studovala jsem je, zkoumala jsem, jak je tam jídlo rozvrstvené, pak jsem sháněla přes tetičky různé další fajnšmekrovské i lidové recepty.
Zájem čtenářů přišel hned, nebo spíše časem?
První vydání vyšlo ještě před rozdělením Československa, takže na konci byl česko – slovenský slovník, ve kterém byla kuchařská terminologie přeložena i do slovenštiny. To byla rarita. Pak jsem po letech četla článek o známých lidech, kteří vydali kuchařky. Psalo se v něm například o paní Bohdalové a dalších. A stálo tam, že největší úspěch zaznamenala Řecká kuchařka Marthy Elefteriadu. To jsem koukala! Říkala jsem si, že to není možné. V té době jí bylo prodáno okolo osmdesát tisíc kusů, tak nyní už to klidně kolem sta tisíc může být. Dokonce jsem se dozvěděla, že Řekové, kteří tady žili a v osmdesátých a devadesátých letech se vraceli do Řecka, sháněli právě tu moji kuchařku, protože byli zvyklí na češtinu. Chtěli mít prostě ve své vlasti řeckou kuchařku v češtině. A to mě potěšilo.
Ta vydání jsou stejná nebo časem přidáváte recepty?
Jsou tam jen drobné, ale hlavně grafické úpravy. Například poslední vydání jsme doplnili fotkami, které vznikly na ostrově Karpathos. Přátelé, kteří tam mají tavernu, nám doporučili a domluvili, kde se na ostrově nejlépe vaří, takže jsme pak na různých místech měli otevřené dveře. Probrali jsme, která jídla potřebujeme nafotit a oni je navařili. No a já tam mám legrační fotku, na které stojím u velkého stolu plném dobrot a tvářím se, že to všechno sním.
Je mezi Čechy a Řeky rozdíl v přístupu k jídlu a stolování?
Velký rozdíl. Tato oblast je pro Řeky nesmírně důležitá. Jít s přáteli večer do taverny je pro ně důležitý kulturní zážitek, podobný třeba tomu, když jdou Češi večer do divadla. Řekové dovedou naplno ocenit kvalitní jídlo i společnost přátel. To je pro ně živá voda.
Moje známá, která se vdala do Řecka, říká, že její muž v Praze v restauracích trpí tím, že zde není zvykem v klidu posedět, ale neustále slyší: co si ještě dáte?
V Řecku neexistuje, že by přišel číšník a sklidil vám ze stolu prázdné talíře dokud tam ještě sedíte. Neexistuje tam ani ta strašná zhůvěřilost českých hospod, když hosté ještě sedí, a personál jim už dává najevo, že se zavírá, třeba tím, že zhasíná a rozsvěcuje. V Řecku by to byla urážka. Tam je to tak, že dokud tam hosté jsou, musí se nechat sedět. Když přijdou do restaurace, tamní šéf to bere jako vyznamenání – něco jako: My jsme si vybrali tebe, protože víme, že jsi dobrej. Tak jim pak přece nemůže říct, že je konec a mají už jít. To je stejné, jako byste návštěvě doma řekli, ať se zvedne a maže, protože se vám už chce spát.
Není ta řecká pohostinnost a družnost přece jen trochu hrou pro turisty?
Pohostinnost se řecky řekne filoxenia. Předpona filo zde namená náklonnost, lásku k něčemu či někomu. Xenos je cizinec. A to je pro Řeka host, kterého se ujme a chce pro něj udělat do nejlepší. Je úplně běžné, že v Řecku dostanete nakonec jako pozornost sklenku ouza, malou sladkost, nebo třeba trs bazalky ze zahrádky.
No vidíte a hodně Čechů si myslí, že to Řekové dělají jen proto, aby turisté zase přišli do jejich restaurace, co nejvíce v ní utratili…
Kdepak, v Řecku se neuvažuje tak, že turista může klidně dostat špatné jídlo, protože stejně přijde jen jednou a odjede. Řekové chtějí hosta uctít, aby mu zůstaly pěkné zážitky. Vědí, že příští rok třeba bude mít stejně pěkné zážitky na jiném místě v Řecku. A jsou opravdu rádi, když jim poděkujete, usmějete se, dáte najevo, že jste spokojená. To je pro ně velká odměna.
Čím to, že v Řecku jsou běžně vidět při rodinných sešlostech v restauracích velmi staří lidé? Tady prababičky a pradědečky nikdo do společnosti nebere.
V Řecku jsou rodinné vazby silnější. V mnoha domácnostech tam stále ještě žijí lidé vedle sebe ve větších seskupeních, než je běžné tady. Lidé jsou tam vřelejší, více se navzájem potřebují.
Martha a Tena Elefteriadu
Jak Řekové slaví Vánoce? Jsou hodně odlišné od těch českých?
Ano. Nemají třeba Štědrý večer v takové podobě, jak ho známe tady.
Co si pod tím představit?
Týden předtím se nesmí se jíst nic, co pochází ze zvířat. Řekové jsou na půsty zvyklí, například před Velikonocemi drží půst ještě přísnější, po celých čtyřicet dnů. Vánoce tam začínají 24. o půlnoci, kdy se jde do kostela na mši. Řecké svátky pak 25. a 26. prosince, kdy se po 14tidenním půstu začne opravdu hodovat. Svátky vrcholí na Nový rok, kdy se rozdávají dárky. A dává ten, kdo chce vyjádřit vděk za péči. Muži ženám, děti rodičům, kmotřenci kmotrům, což je v Řecku silná vazba. O půlnoci na Nový rok lidi vycházejí ven, aby si popřáli Chronia polla ke kali chronia, to znamená Hodně let a dobrý tento rok. Pak rodiny s přáteli slaví pospolu až do rána.
A co se jí?
Krájí se Vasilopita, do kterého se zapeče fluri, zlatý penízek. A ten, kdo ho najde, a nevylomí si na něm zub, bude mít štěstí po celý rok. Čas vánoční pak končí až 5. ledna.
Co vás v poslední době zaměstnává? Chystáte něco nového?
Děláme audioknihu. Namlouváme společně s Tenou naši knihu „Martha a Tena dvojhlasně“. Každá jsme napsaly svou část, jde vlastně o dva pohledy na jeden život. Takže nyní připravujeme s režisérem Robertem Sedláčkem její audioverzi. Je to moc pěkná, zajímavá práce, která mě začala tak bavit, že bych se načítání knih ráda věnovala i v budoucnu. Také dál běží naše kurzy řeckých tanců. Například chystáme na 21. ledna řecký večer na Barče, tedy v kulturním domě Barikádníků.
Stále je o ně zájem?
Ano, veliký, což mě těší. I to je jeden z projevů toho, že si Češi Řecko zamilovali. Nedávno jsme měli řecký večer, pro který si pokročilí absolventi kurzu připravili krásný řecký, tradičně vánoční, tanec. Výhodou řeckých tanců je, že k nám můžete přijít i bez partnera. U nás se netančí v páru, jsou to kruhové tance, takže se člověk prostě zařadí a je to. Chodí k nám lidé nejrůznějšího věku. Nedávno volala paní, jestli může přivést dvanáctiletého kluka. No samozřejmě, je vítaný. Problém je spíš v tom, že Česko je kraj netančících mužů. Já jim vždy říkám: kluci, nebojte se ničeho a pojďte do toho, vždyť chlap, který umí tančit, je přece strašně sexy.
Scarlett Wilková pro i60
Martha Elefteriadu se narodila v roce 1946 ve vesnici Bulkes, v níž se usadili řečtí emigranti prchající před občanskou válkou. Její rodiče poté přesídlili do tehdejšího Československa, které se pro mnoho Řeků stalo útočištěm. Její matka však zemřela, a tak Martha se sestrou Tenou částečně vyrůstala v dětském domově pro řecké děti. Vystudovala psychologii na Univerzitě Karlově. Spolu se sestrou Tenou se výrazně prosadily na české hudební scéně, patřily mezi nejoblíbenější zpěvačky a vystupovaly také v zahraničí. Stále vystupují, Martha se věnuje mimo jiné i organizaci kurzů řeckých tanců. Více o jejích aktivitách se dá dohledat na jejich stránkách www.martha-tena.net
