Máme si co říci
Ilustrační foto: Pixabay

Máme si co říci

26. 11. 2022

Miminko v maminčině náručí se pomalu rozhlíželo po místnosti, ve tvářičce soustředěný výraz plný nepředstíraného zájmu, tak jak to dovedou jen miminka, a pak se stalo něco nezapomenutelného.

Holčička na mě upřela oči tak tmavé, že nebylo vidět zorničky a dívala se hloubavým pohledem dospělého člověka, pohledem pronikala až na dno duše, a já si uvědomila, že poprvé v životě mě nemluvně uvedlo do rozpaků. Co si asi myslí, napadlo mě a pochopila jsem. Dítě si se mnou povídalo, beze slov, a já byla za tu vzácnou chvíli vděčná. Závěrem mě pravnučka obdařila úsměvem a zvědavě pokračovala ve zkoumání ostatních narozeninových hostů.  

V životě jsem si mnohokrát položila otázku: "Máme si vůbec co říci?" Vždy jsem byla málo sdílná, uzavřená. Jako jedináček vychovávaný přísnou asketickou matkou a malinko lehkovážným otcem, sice v láskyplném prostředí, ale bez objetí a konejšení ve chvílích trápení a smutku, jsem se naučila vnímat energii, náladu a projevy emocí bez zbytečných slov. Stejně jako moje matka a její matka i prababička. Málomluvnost se dědila v naší rodině v ženské linii a jako genetický defekt ovlivnila můj soukromý, společenský i profesní život. Bohužel přešla i do další generace. Tak bezpočet laskavých a moudrých slov, slov pochopení, lásky a povzbuzení zůstalo nevysloveno. Možná mí předci něhu a hýčkání nepostrádali nebo na to neměli čas, většinou žili v početných rodinách, ale já se od malička cítila osamělá. Chvíle strávené ve větší hlučné společnosti nebo s upovídanými kamarádkami byly příjemným zpestřením, ale účelově jsem je nevyhledávala.   

Po mnoha hektických letech, když jsem se naučila navodit rovnováhu vnějších a vnitřních sil a pustila si k tělu klid, jsem konečně pochopila hloubku a sílu vzájemné rodičovské, sourozenecké nebo přátelské komunikace, navzdory častým přetvářkám. Pochopila jsem, že mlčení nemusí být vždy zlatem, jak se nám snaží namluvit známé přísloví, ale mnohdy je tichým zabijákem vztahů. 

glosa rodina vnoučata
Hodnocení:
(4.9 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Děkuji za přečtení mého článku i za všechny komentáře.
Jitka Caklová
Miloslavo, to samé jsem napsala níže, pouze v jiném tvarosloví a bez "ALE", neboť lidská povaha je strašně složitá jen proto, že si ji složitou děláme sami, aniž by nám k tomu kdokoliv přispíval :-)
Miloslava Richterová
Jitko, máte sice pravdu, souhlasím, ale povaha lidská je strašně složitá - Švejk, takže to není tak jednoduché. (Vždy, když si někdo stěžuje na rodiče, říkám - žili, jak nejlíp uměli, ukaž, co umíš ty.)
Hana Rypáčková
Jano, opravdové vyznání, zkoumané a vyslovené poznání. Psychologie se prolíná našimi životy.
Jitka Caklová
Tedy s prominutím, když už jsme u toho filozofování, tak i dědičnost, o genetické vybavenosti nemluvě, má někde své meze a v sedmdesáti letech vinit své rodiče, že mi něco nepředali, stejně jako být "raněná" přetvářkami, či nedorozuměním druhých, je poněkud dětinské. Takových osobních blábolů z ještě nedávné minulosti, o tom, jak jsem "kvůli komunistům" nemohla studovat, abych byla paní inženýrkou, mám plný šuplík.
Jana Šenbergerová
Jsem přes emoce. Takové články prožívám, nemám potřebu je komentovat. ♥♥
Zuzana Pivcová
Pardon - ve své inteligentní zvláštnosti
Zuzana Pivcová
Milá Jano, vnímám Vás od počátku zde na portálu jako bytost citlivou, přemýšlivou, neúplatnou a dost osamělou ve své inteligentní osamělosti. Ale může jít jen o můj pocit, jak říká Jitka, vyvolaný určitou emocionálně příbuznou zvláštností. Co nám bylo dědičně dáno a jak jsme s tímto darem hospodařily, už tu částečně vyslovila sestra pode mnou. Ale věřím, že naši rodiče jednali, jak nejlépe uměli, protože i oni vyrůstali v určitém emocionálním pokřivení, které je formovalo. Čím jsem starší, tím více na dálku vnímám bytostně našeho tatínka, kterého jsem já ztratila ve 12 letech a cosi mi říká, že bychom si později dobře rozuměli. Přeji Vám tiché povídání nejen se svou pravnučkou, ale i třeba s Čikinou a dalšími tvory.
Marcela Pivcová
Jano, přečetla jsem si Váš článek s opravdovým zájmem, mám pocit, že mnohé myšlenky i úvahy se shodují s mými. S takovými, které ke mně rovněž přicházejí s přibývajícími lety. Také s Věrou J. v mnohém souhlasím. Stále více cítím, že jsme si (já i sestra) s rodiči mnohé nevypověděly, že bylo často málo "...laskavých a moudrých slov, slov pochopení, lásky a povzbuzení..." . Láska, která určitě byla, zůstávala na obou stranách v srdci nebo v duši...
Soňa Prachfeldová
Článek vede k hlubokému zamyšlení. Každý vyrůstá v rodině, do které se zrodí a otec a matka mají různorodé povahy, to se pak smíchá v dítěti. Říká se tomu rodinné prostředí a geny. A pak už je na každém z nás ´, jak se s tím popasujeme, jestli budeme věrná kopie, či chceme být jiní. Není to jednoduché. Já vlastního otce nepoznala, často jsem přemítala, co jsem asi po něm zdědila, jaký byl, jaká byla jeho rodina a vlastně moje prarodiče z jeho strany. A cítila jsem se o hodně ošizená a ten stín nesu v sobě pořád. Z maminky strany jsem si na nedostatek lásky nemohla stěžovat. A co ase týká pohledů těch nejmenších, také mám pocit, že do nás vidí a ví ...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.