Pavel byl vždy fešák a galantní muž. Tak trochu jsem sestře Ivaně záviděla, protože moje manželství se nevyvedlo. Můj muž byl sporťák, fotbalista, který po aktivní kariéře dělal trenéra. Když se jeho mužstvu dařilo, bylo to fajn i doma. Jenže pak přišlo období, kdy střídal jeden manšaft za druhým a pořád to nešlo, začal pít, doma byl hrubý, násilnický. Musela jsem se rozvést. Dcery mě tehdy velmi podpořily, protože viděly, jak mě ponižoval a ubližoval.
Měla jsem pak pár krátkých vztahů s několika muži, ale spíše přátelských, nic z toho se nevyvinulo v něco, čemu by se dalo říkat láska. Měla jsem o partnerství jiné představy, možná někdy vysoké nároky. Ale nějak jsem to hodila za hlavu, smířila jsem se s tím, že budu sama a začala jsem se více věnovat dcerám, kterým jsem hlídala vnoučátka.
A pak jednoho dne zazvonil telefon. Ubrečený hlas Ivany, která mi sděluje, že má rakovinu a už v pokročilém stádiu. Byl to pro mě šok. Jako sestry jsme se vždy podporovaly, ona řešila se mnou moje manželské problémy, já její pracovní potíže… Hned na druhý den jsem vyrazila za ní. Byli oba zlomení, Ivana i Pavel. Proseděli jsme tehdy celou noc, snažili se hledat na internetu co nejvíce informací o nemoci, o alternativní léčbě. Nemoc ale postupovala rychle, Ivanu museli odvézt do nemocnice, kde strávila poslední tři týdny života. Navštěvovali jsme jí společně s Pavlem a mnohdy jsme končili u něj doma. Potřeboval oporu, s někým mluvit, nebýt sám. A vlastně toto potřeboval i po smrti Ivany. Řešili jsme spolu její pohřeb, záležitosti u notáře. Po večerech jsme vzpomínali na naše mládí, smutky střídaly úsměvy, zkrátka, bylo nám spolu dobře.
Když jsem oznamovala svůj vztah s Pavlem dcerám při jedné rodinné oslavě narozenin, byla jsem v šoku z jejich reakcí. „To je nechutné, teta se musí obracet v hrobě, jsi sobecká,“ slyšela jsem od nich mimo jiné. Ano, vím, že to není normální, že jsem vlastně přebrala zesnulé sestře manžela, ale bylo to neplánované a nečekané i pro mě. Doufala jsem, že se to časem spraví, že mě dcery pochopí, ale zatím se tak nestalo. Naopak. Dcery se mnou komunikují jen sporadicky, vnoučata prakticky nevidím. Stala jsem se černou ovcí rodiny. Pavlův syn zpočátku sice také nebyl z našeho vztahu nadšen, ale nějak to neřešil, vycházíme spolu celkem dobře.
Moc se trápím, uvědomuju si, že bych měla dát přednost svým nejbližšíím, tedy dcerám, přesto se mi vztah s Pavlem ukončovat nechce. Radila jsem se s psychologem, podle kterého to chce čas, ale nevím, cítím, že dcery i vnoučátka ztrácím. Možná někdo z vás něco podobné zažil a poradí mi, co mám dělat.
(Pozn.: Autorka si nepřála uvést své celé jméno, redakce její totožnost zná. Fotografie je ilustrační.)
