Tenhle pozoruhodný problém je často dáván do souvislosti se švýcarským psychologem Jeanem Piagetem. V dětství část slýchal historku, že když mu byly dva roky, kdosi se ho pokusil unést, ale nepodařilo se to díky hrdinnému zásahu paní, které ho hlídala. Psycholog tak celý život vyprávěl o tom, že si pamatuje, jak ho statečná chůva bránila, jak ho zachránila. Historku průběžně vylepšoval, dodával k ní podrobnosti. Jenže pak se stal malér. Chůva krátce před smrtí přiznala, že si to všechno vymyslela. Prostě se chtěla udělat zajímavá, získat uznání. Vůbec nikdo se kluka unést nepokusil.
Jenže on byl přesvědčený, že to skutečně zažil a protože se ve své profesi věnoval lidským duším, hledal vysvětlení. Časem došel k závěru, že není sám, kdo takto uvěřil něčemu, co se nestalo. Nejde o nějakou důvěřivost, labilitu, manipulovatelnost. Jde o jev, který se v různých podobách projevuje velmi často.
Psycholožka Elisabeth Loftusová na toto téma dělala řadu pokusů a shrnula je takto: „V situaci, kdy účastníkům experimentu blízcí lidé sugestivně líčí nějakou událost, dvacet až třicet procent z nich nejen přiznává, že se tato podsouvaná fiktivní událost z období jejich dospívání skutečně stala, ale jsou schopni ze své paměti přihodit i další související vzpomínky.“
Typický příklad? Člověk v dětství zažil rozvod rodičů. Pamatuje si nějaké hádky, dusnou atmosféru. Pak vyrůstal s matkou. Ta mu často říkala, že tatínek o něj nejeví zájem, že je zlý, že je oba bil.
„Až do svých třiceti let jsem žil v přesvědčení, že mě táta bil a choval se krutě i k mámě. Vyprávěla mi o tom, totéž mi říkala i babička z její strany. Já si vybavoval scény, kdy máma křičela, táta křičel. Někdy se mi zdálo o tom, že táta stojí nad mou postelí, napřahuje ruku a chystá se mě udeřit,“ vypráví pětačtyřicetiletý Petr a pokračuje: „Až v dospělosti, v době, kdy jsem se ženil, mi babička řekla, že i to s mámou vymýšlely, protože nechtěly, aby se se mnou táta stýkal. Neodpustily mu, že si našel novou ženu, že nás opustil. Trestaly ho tím, že ve mně vyvolaly dojem, že je zlý člověk a já se s ním proto nechtěl stýkat. Vždy, když si mě chtěl vzít, já jsem odmítl. Časem náš vztah ochladl. Až nedávno jsme k sobě zase našli cestu. Z mnoha dalších zdrojů jsem si ověřil, že táta nebyl nikdy násilník. Ale já ty historky o tom, jak k nám byl krutý a jak jsem se v dětství měl špatně, šířil a vylepšoval. Věřil jsem jim tak, že jsem měl pocit, že jsem to skutečně zažil.“
Psychologové se s tímto typem falešných vzpomínek setkávají často. „Jde o zavržení jednoho z rodičů. Druhý, takzvaně programující rodič potomkovi namluví o zavrženém rodiči co uzná za vhodné. I když se třeba nic z popisovaného nestalo a bylo to jinak, dítě informaci převezme, začne jednoho z rodičů bezdůvodně odmítat a zavrhovat,“ popsal problém implementované paměti psycholog Tomáš Novák.
Falešné vzpomínky či implementovaná paměť často souvisejí i s tím, že se člověk někdy chce dělat zajímavější, lepší. Pamatuje a dál předává tedy jen to, co se mu zdá vhodné, zajímavé, zážitky si upravuje a časem přijme za své i ty, které vůbec nejsou skutečné. Vytváří tak obraz toho, jak se něco odehrálo podle něj, jak si to představuje on, akorát, že okolí je přesvědčeno, že jim popisuje realitu. A zajímavé je, že je o tom přesvědčen i on sám. Právě v tom se falešné vzpomínky liší od lhaní.
„Jde o pozoruhodný a častý jev, jenže mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že se jich týká. Často jsme celý život v zajetí představ, které považujeme za realitu, přestože se vše odehrálo jinak,“ uvedla v jedné ze svých prací psycholožka Kristina Sarisová, která se tímto problémem zabývá.
Na toto téma existuje jeden pěkný citát. Jeho autorem je malíř Salvador Dalí: „„Rozdíl mezi pravými a zkreslenými vzpomínkami je stejný jako u bižuterie – jsou to právě falešné klenoty, které vypadají více jako pravé, protože se více lesknou.“
Každopádně je vhodné nezaměňovat falešné vzpomínky s obyčejným lhaním. Jestliže někdo vypráví něco, o čem je přesvědčen, že se to stalo a někdo druhý ví, že nemá pravdu, opravdu to nemusí znamenat, že dotyčný lže, snaží se upoutat pozornost či sleduje nějaký jiný cíl. Dost dobře může jít o to, že tomu skutečně věří. Jeho vzpomínky jsou prostě falešné.
