Systém péče o seniory je zrcadlem společnosti. Když budou zdravé vztahy mezi lidmi, odrazí se to i v kvalitě péče, říká Simona Bagarová
Simona Bagarová, zakladatelka společnosti MILA s klientkou. FOTO: Radek Šviderský

Systém péče o seniory je zrcadlem společnosti. Když budou zdravé vztahy mezi lidmi, odrazí se to i v kvalitě péče, říká Simona Bagarová

16. 11. 2022

Před sedmi lety se stala dobrovolnicí v domově seniorů. A setkala se s nedůstojným zacházením s klienty. Od té doby se snaží podmínky v zařízeních pro seniory zlepšovat.

„Frustrace, kterou jsem tehdy cítila, byla impulsem k tomu, abych se pokusila s tím něco udělat,“ říká Simona Bagarová, zakladatelka neziskové organizace Mila, která usiluje o zvýšení prestiže pečovatelské profese.

Jaké byly vaše první dojmy poté, co jste jako dobrovolnice nastoupila do domova pro seniory?
Nesmírně mě bavilo trávit čas s klienty. Nejprve jsem docházela každý pátek a to jsme vždy s klienty pekli něco sladkého na odpolední svačinu. Chtěla jsem s nimi vymyslet takový program, který bude dávat smysl a nebude to v rovině dětinského vystřihování, jak se často v domovech děje. Chtěla jsem aktivitu, která i samotným klientům dodá pocit, že jsou užiteční. Příprava svačiny pro celý dům to splňovala. Samozřejmě jako v běžném životě i tady zažijete, že je vám někdo bližší a někdo ne, takže jsem pak navíc začala chodit ještě za třemi klienty individuálně, nad rámec pátečního pečení.

Pak jste ale sama „narazila“ u vedení tohoto domova. Co se stalo?
Byla to řada drobností, které vnímáte, když jste v zařízení víc než jen jako návštěva na hodinu. Vcházení do pokoje bez zaklepání bylo u některých pečovatelek běžné. Nebo jsem zažila situaci, kdy si paní chtěla v jídelně sednout na nějaké místo a pečovatelka jí direktivně přikázala sednout si jinam. Vrchol byla situace, kdy jedna klientka umírala, velice neklidně, a zdravotní sestra to komentovala slovy „Nech jí bejt, to už je konec.“ To byla poslední kapka. Trochu nešťastné bylo to, že v době, kdy jsem já působila jako dobrovolnice, měnilo se vedení. Staré už tam nebylo a nové ještě nemělo možnost to řešit. Paradoxně teď se s ředitelkou domova začínáme potkávat ke spolupráci a myslím, že obě víme, že to tehdy nebylo ani z jedné strany šťastné, a že nám v principu jde o totéž, jen se to tehdy nepotkalo v časech a možnostech. To, že spolu nyní začínáme spolupracovat, beru jako dobré znamení a uzavření kruhu.

Rozhodla jste se tedy něco udělat pro to, aby se péče o klienty v domovech změnila a založila jste vlastní neziskovku…
Ano, když jsem z domova odešla, chtěla jsem opravdu skončit v oboru úplně. Nedokázala jsem pochopit, že to zřizovatel nijak neřeší. Naštěstí se ale vyskytla možnost odjet na stáž na Floridu a tam jsem strávila dva týdny a nadechla se. Když jsem se vrátila, oslovila mě jedna LDN ke spolupráci na transformaci péče a od toho byl už jen krůček k tomu, abych to téma uchopila komplexněji.

Co vaše společnost MILA konkrétně dělá?
Původně jsme měli představu, že budeme zlepšovat péči o seniory. Říkám to záměrně takhle obecně, ale takhle jednoduché to samozřejmě není. Velice brzo nám došlo, že pokud chceme lepší péči, musíme nejdříve dát péči těm, kteří se o seniory starají a dát jim lepší podmínky k práci. Není možné chtít po někom, kdo pracuje dvanáct hodin na směně a cítí se nedoceněný, aby byl laskavější a trpělivější. Když nemám z čeho dávat, nemůžu dávat. Postupně jsme si vypracovali určitou metodiku a dnes to funguje tak, že v domově strávíme přibližně půl roku a pracujeme na vnitřních procesech, komunikaci a personálních tématech tak, aby výsledkem byla spokojenost pečovatelů a z ní pak pramenící spokojenost klientů. Konkrétně to znamená to, že různými způsoby pracujeme na tom, aby si sami pečovatelé začali uvědomovat, jak hodnotnou práci dělají. Není to o tom, že někoho vykoupu a donesu mu jídlo, ale jak říká kolegyně Karolina Puttová, která veškerou naši práci v domovech vede, tím, jak tyhle úkony dělám, rozhoduji o kvalitě života klienta. Já jako pečovatel mám tu moc rozhodnout, jestli klient cítí, že žije nebo jen přežívá. A to je vysoce sofistikovaná práce, pro kterou se na úrovni jednotlivých domovů snažíme vytvářet vhodné podmínky. Tím, že poskytujeme individuální podporu vedoucím, tím, že vytváříme prostor pro sdílení pečovatelů a pro to, aby si oni sami našli odpověď na otázku, co vlastně znamená pečovat a co je potřeba k tomu, abych mohl či mohla pečovat dobře. Je to drobná, dlouhodobá, náročná práce, ale dokážeme naši práci evaluovat a víme, že to funguje.

Je o vaše konzultace v domovech zájem? Neslyšíte někdy názor typu „Nenecháme se poučovat od někoho zvenčí, sami dobře víme, co máme dělat…“
Na začátku jsme se chodili nabízet a byl to někdy očistec. Pokud chcete cokoliv změnit, musí to vždy vycházet z vnitřního nastavení daného člověka. Nikoho nemůžete do změny donutit. S prvními výsledky se ale začala situace proměňovat, hodně také pomohlo vydání mojí knihy Hořím, která je o pěti nejlepších pečovatelích, které jsem zatím při své práci poznala a která ukazuje, že my nejsme někdo, kdo pečovatele kritizuje, ale naopak někdo, kdo si jejich práce hluboce váží a považuje ji za jednu z nejkrásnějších. Neumím si představit větší službu, které by byl člověk vůči člověku schopen než je péče o nemohoucího. Myslím, že se domovy postupně přestaly bát, že přijdeme a začneme kritizovat. Přicházíme vždy s respektem, jako hosté, kteří mohou těm, kteří o péči vědí nejvíc, pomoci provést je ke zlepšením, pro která se oni sami rozhodnou. Jsme někým, kdo přináší manažerskou zkušenost, expertízu v oblasti HR a komunikace a nadhled, protože vidíme situaci s potřebným odstupem. Jedno z hlavních kritérií, bez kterého nelze uspět je, že zájem musí být na straně vedení domova. Už pracujeme jen tam, kam nás pozvou. Potřebujeme, aby to byl ředitel nebo ředitelka, kdo dojde v nějaký moment k vnitřnímu rozhodnutí, že chce a potřebuje něco, třeba jen malého, posunout. To je základ úspěchu, protože v sobě nese motivaci a otevřenost, bez které žádná spolupráce fungovat nemůže. Navíc díky podpoře Nadačního fondu Veolia a Nadačního fondu Českého rozhlasu platí domovy jen malou část nákladů a to je samozřejmě také impuls k tomu, aby nás oslovili. V rámci výzvy od NF Českého rozhlasu, od Ježíškových vnoučat, se dokonce přihlásilo 35 domovů. Mohli jsme ale vybrat jen pět. Na víc nemáme aktuálně kapacitu a chceme zachovat co možná nejvíc individuální přístup, takže záměrně držíme jen omezený počet zařízení ročně. Pro ty, kteří spolupracovat chtějí, ale nemůžeme jim teď náš čas nabídnout, chystáme od jara 2023 jinou, krátkodobější formu podpory.

Jaký je podle vás největší problém v zařízeních pro seniory – je to problém systémový, v přístupu lidí, či hlavně problém finanční?
Jako největší problém vidíme rozpor mezi tím, jaká máme od profesionálních pečujících očekávání na straně jedné a jaké podmínky těm, kteří pečují, nabízíme na straně druhé. Moje kolegyně Karolína Puttová to krásně vystihla na naší konferenci, kde říkala: „Když do zařízení pro seniory předávám vlastní mámu, mám na pečující ty největší nároky. Chci víc, než sama můžu nabídnout, protože já už to nedávám.“ Velká část veřejnosti vnímá pečovatele jako lidi, kteří jen někoho přebalují. S tímhle postojem se pečovatelské služby nemohou nikdy rozvíjet. První krok je, abychom si na úrovni jednotlivců uvědomili, jak klíčová pečovatelská profese pro společnost je, jak neuvěřitelně náročná je a abychom lidem, kteří tu práci dělají, dali respekt a úctu. Systém se nezmění sám od sebe. Dokud nevzejde zájem odspoda, nezačne se měnit nic nahoře. To musí jít ruku v ruce. Kdybych měla jít úplně do kořenového problému, tak ho vidím v nulovém zájmu společnosti o stáří a odcházení. Společnost tohle téma nezajímá, nevěříme, že pro nás mají staří lidé hodnotu, odsouváme je mimo veřejné dění, vnímáme je jako někoho, kdo dožívá na okraji. A to je rovina, kde může začít změnu opravdu každý. Tím, že si poctivě odpoví na otázku, jaké má vztahy se svými blízkými a začne se o ně starat. Protože stáří a péče jsou vždy jen zrcadlem toho, jaký jsme celý život měli vztahy.

Je nějaký rozdíl mezi státním a soukromým zařízením?
Především v tom, že nemají rovné podmínky pro provozování a stejné financování. V kvalitě dělá rozdíl ne to, jestli je to státní nebo soukromé, ale to, jací ho vedou lidé. Rozhodně neplatí, že soukromým jde jen o peníze a ne o kvalitu. Není to pravda. Ano, znám soukromé domovy, kterým bych nesvěřila ani psa, natož člověka, ale znám také domovy, které se opravdu snaží o kvalitní péči. To, že je to zároveň komerční projekt není nic špatného. Naopak si myslím, že soukromá zařízení mohou trh rozhýbat a pomoci ke zvyšování standardu kvality.

Podle čeho by si měli rodinní příslušníci vybírat zařízení pro svého blízkého. Dá se při návštěvě domova pro seniory na první pohled zjistit, zda je dobré či nikoliv? 
Určitě je dobré pátrat po referencích. Zjistit, zda tam někdo ze známých neměl svého blízkého. Vnímat, jak se mnou mluví vedení nebo sociální pracovnice. Dívat se okolo. Jak to tam voní nebo nevoní. Jaká atmosféra převládá. Velmi konkrétně na tohle téma odpovídá ředitel domova Sue Ryder, Matěj Lejsal, kterého jsem měla jako hosta v pořadu, který jsme čerstvě připravili pro Český rozhlas Dvojka. (Poslechnout si ji můžete na tomto místě). Podcast vznikl se záměrem pomoci lidem, kteří péči začínají řešit, zorientovat se v možnostech a dává návod, jak postupovat krok za krokem třeba i při výběru vhodného domova.

Práce pečovatelek je náročná, ale finanční ohodnocení mizerné. Měl by s tím něco dělat stát?
My se s naší organizací MILA začínáme o systémové změny snažit. Půl roku jsme letos hledali odpověď na otázku „Jak zlepšit podmínky pro výkon pečovatelské profese?“ a ptali jsme se na to studentů oboru ošetřovatelství, profesionálních pečujících i lidí, kteří pečují doma, seniorů, ředitelů domovů, celkem téměř osmdesáti lidí. Pořádali jsme kulaté stoly, které facilitovala vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková a v červnu jsme naše výstupy představili na posledním kulatém stole v Senátu. Vytvořili jsme šest konkrétních doporučení, která považujeme za důležité začít řešit. Na některých bodech už začínáme pracovat a věříme, že se k nám přidají i další. Ale je to běh na dlouhou trať než se práce naše i dalších aktérů a nevládních organizací promítne do systémového řešení.

Sama jste napsala knihu o pěti pečovatelkách, v níž popisujete jejich práci. Co mají ty ženy společného, asi je to hlavně silná psychika…
Nejsou to jen ženy. Mám velkou radost, že se podařilo najít i dva skvělé muže. To hlavní, co mají všichni společného je, že svou profesi vnímají jako dar a lidskost jako její podstatu. V knize Hořím s nimi vedu rozhovory o tom, proč tuhle profesi dělají, co jim dává. Sdílí se mnou zážitky s klienty, které jsou někdy úsměvné a někdy a člověka dojmou až k slzám. Vůbec jsem nečekala, že se kniha takhle povede. Rezonuje lidmi víc, než jsem čekala. A dodnes mi chodí krásné zprávy od lidí, kteří o někoho pečují doma i od lidí, kteří mají péči jako povolání. Vedoucí z jednoho hospice mi napsala, že si úryvky z knihy čtou ráno na poradě, že je to motivuje do práce. A před pár dny napsala, že si teď pouští dvouminutové sekvence z audioknihy Hořím, kterou jsme vydali v červnu. Jednotlivé postavy tam načetli Martha Issová, Daniela Kolářová, Klára Melíšková, Kryštof Hádek a Pavel Řezníček a zisk z prodeje audioknihy podpoří naši práci v domovech. Z knihy se stal zásadní průvodce na naší cestě. Mám z toho radost.

Prostředí domovů pro seniory sledujete už řadu let. Vidíte za tu dobu nějaký posun, nějaké zlepšení? A máte nějaké srovnání českých zařízení se zařízeními v okolních zemích?
My jsme si v MILA udělali takovou interní jednotku úspěchu a říkáme, že každý František dobrý. Je to podle hrdiny z mojí knížky. Každý jeden pečovatel, který díky naší podpoře získá nový úhel pohledu na svou práci a lepší pocit, je důležitý. Každý jeden klient, kterému se dostává lepší péče, je důležitý. Postupně přibývá domovů, které chtějí spolupracovat, zájem o knihu a audioknihu čtu tak, že je to zájem lidí o téma, podařila se nám skvělá konference i vydefinování šesti konkrétních bodů, to jsou pro mě a celou MILU velké úspěchy. Ale je potřeba říct, že MILA tady není od toho, aby na sebe naložila zodpovědnost za lepší systém péče v České republice. Jsme jen dílek v řadě. Lidé nechápou, že to jaký je systém ovlivňují především oni sami. To, jak funguje systém není nic jiného než zrcadlo společnosti. Chceme lepší péči? Začněme každý za sebe tím, že pečujeme o svoje vztahy. A to platí v Čechách i v zahraničí. Nic se nestane samo od sebe. Každý jeden člověk, který se rozhodne, že chce vědomě pracovat na svých vztazích je zároveň člověk, který přispívá k tomu, aby se zlepšil třeba i sociální systém péče o seniory. To je potřeba začít vnímat a začít podle toho jednat.

Většina starých lidí chce poslední období života trávit v domácím prostředí. Neměl by stát věnovat pozornost právě tomuto jejich přání a zlepšovat podmínky pro důstojné dožití doma?
To, aby většina starých lidí dožila doma není reálné. Už jen proto, že rapidně narůstá počet lidí s Alzheimerovou nemocí a v řadě případů není možné, aby zůstávali do konce života doma. Ta péče je nesmírně náročná a jednoduše často nejde zvládnout. Stát bohužel prakticky nemá žádnou strategii, jak stárnoucí populaci řešit co se sociálních služeb týče. Již nyní chybí tisíce míst v zařízeních pro seniory. Řešením není to, že se postaví velkokapacitní domovy, ve kterých stejně nikdo z nás žít nechce, ale že se vytvoří komplexnější systém, který v sobě zahrne jak pobytové služby, tak ty, které umožní lidem být doma déle. Svou roli hraje i to, že pečovat o někoho doma není bráno jako práce, takže není tak snadné a často ani možné věnovat péči 24 hodin. Ten problém je opravdu komplexní a nemá jedno rychlé řešení. Pokud chceme, aby se řešení našlo a situace se rozhýbala, musíme začít už zmiňovanou péči o svoje vztahy. Řekněme si upřímně, mezilidská komunikace a vztahy obecně jsou možná vůbec největší životní výzva. Ale to je zkrátka život. A sami před sebou neutečeme. Můžeme odsouvat rodinné křivdy a nevyříkané věci velmi dlouho, ale věřte tomu, že je to právě stáří a často ta nemocniční postel nebo postel v domově seniorů, kde nás všechno to, co jsme celý život nechtěli vidět a slyšet, doběhne. Čím dřív si to přiznáme, tím dřív pochopíme, že je zkrátka nezbytné na sobě a svých vztazích pracovat a pomalu tak zvedat ve společnosti hodnotu kvalitních a zdravých vztahů. Když budou zdravé vztahy celospolečenskou hodnotou, odrazí se to dřív nebo později i ve službách pro seniory. Tedy i pro nás.

 

 

domov pro seniory rozhovor stárnutí
Autor: Jan Raška
Hodnocení:
(4.8 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Štěpánková
Líbí se mi názory paní či slečny Simony. Hlavně dělá záslužnou práci. Klobouk dolů...
Jindřich Berka
Pokud by to šlo, chtěl bych dožít doma. Někdy se mi zdá, že potomci své rodiče do domova uklidí. Vyplatí se z péče. Vím, někdy to opravdu nejde. Jenže je to pohodlnější. Jindra

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA