Loni se snachy pohádaly o to, u koho budu na Štědrý večer. Ne, že by mě tak milovaly. Ale jejich touha mít perfektní Vánoce narostla do děsivé podoby. Celý průběh večera dokumentují, sdílejí na sociálních sítích. V loňském roce jsem si připadala jako exotické zvíře. Snacha s vnučkou mě neustále někde usazovaly, fotily se se mnou, vnučka dokonce trvala na tom, že musím mít ve vlasech blikající světýlka. Ty fotky byly hezké. Udělala jsem vše, co chtěly, aby měly radost. Jen jsem si přitom připadala trochu hloupě.
Letos mně už hlásila druhá snacha, že musím být o Vánocích u nich. Použila slovo – musíš. Syn pak telefonoval, že se mnou rozhodně počítají, že je nutné, abych o Vánocích rodiny střídala. Vánoce totiž nejsou příjemné posezení, setkání. Je to přísně předem organizovaná akce, která se připravuje už v listopadu. A potíž je v tom, že snachy se navzájem nesnášejí, takže se nemůžeme sejít všichni najednou. Takže musím jeden rok k jednomu synovi, další rok k dalšímu. Zvykla jsem si, jen si připadám jako balík, který si vzájemně přesouvají.
Sousedka, která má syna v Austrálii a na Vánoce bývá sama, říká, že mám být ráda, že o mě mladí mají zájem.
Jenže mně ta organizovanost a přípravy, které začínají už v říjnu, čím dál více lezou na nervy. Snacha mi loni dokonce nadiktovala, že si mám obléknout něco výrazně červeného. „Kvůli focení, víš? Letos stylizujeme vše do červené a zlaté,“ řekla.
Když jsem namítla, že nic červeného nemám, odpověděla: „Aha, nevadí, něco ti půjčím.“
Tak jsem se potila celý večer v nějakém chlupatém rudém svetru, ale předstírala jsem, že jsem šťastná, protože mi vnučka neustále opakovala, že mi to sluší a fotila se se mnou.
Syn mi připadal, že ten večer tak nějak přetrpěl. Moc nemluvil, taky byl navlečený do nějaké červené chlupatiny a také musel neustále pózovat.
Myslela jsem si, že sociálním sítím, tedy tomu neustálému fotografování se, podlehli jen mladí lidé, ale mojí snaše je padesát a nedělá nic jiného, než že kouká do mobilu a posílá si fotky s kamarádkami.
Tento rok mám jasně daný pokyn, že budu trávit Štědrý večer a následující den u druhého syna. Zkusila jsem mu říct, že by mi vůbec nevadilo být doma sama, že by mě třeba mohli přivézt až druhý den na oběd, zkrátka, že se mi u nich nechce spát. Přece jen jsem zvyklá na svou postel, na svůj klid. Řekl, že to neexistuje, že rodina musí být o Vánocích pohromadě.
Čím jsem starší a čím déle jsem vdovou, tím dávám více přednost pohodlí a tichu před společností. Jenže v rodinách mých synů a snach jsou Vánoce velká společenská událost, slaví se společně s rodiči snach, takže se schází hodně lidí a je tam na mě moc hlučno, rušno. Zkrátka, já už se na velkou společnost necítím. Nikdo to ale nechce slyšet. Když se to snažím vysvětlit, syn říká: „Mami, nedělej pózy, prostě tě přivezeme a basta.“
Nedávno se mě ptala vnučka, ve které rodině jsem na Vánoce raději, kde jsou Vánoce hezčí. Jako by spolu snachy a vnučky soupeřily o to, kdo má Vánoce dokonalejší.
Také mě dost štve, že mají vždy domy vyzdobené spoustou světýlek. Mnohé blikají a mně to nedělá dobře. Loni jsem po třech hodinách u blikajícího stromku měla pocit, že se pozvracím, jak se mi točila hlava.
Vím, že obě snachy, synové i vnučky to myslí dobře. Měla bych být ráda, že chtějí, ať jsem s nimi. Vím, že je spousta osamělých lidí, kteří by si takové pozornosti vážili.
Přesto jsem už teď nervózní z představy, že mě to všechno zase brzy čeká a už teď se těším, až budou Vánoce za mnou. Jen musím ještě přežít několik týdnů, počkat na povel, do jaké barvy se obléknout, nacvičit úsměv a připravit si obdivné a pochvalné řeči o tom, jak je snacha skvělá, jak má krásně nazdobený dům a jak úžasné jídlo připravila.
Už aby to bylo za mnou a já si zase mohla sednout s knížkou v mém tichém bytečku.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
