Nikdy jsem neměla žádné velké sny ve smyslu něčeho dosáhnout. Být přijata na vysokou školu? To nebyl sen, spíš jen přání. A následovaly čtyři krásné roky.
Splnil se mi cestovatelský sen – podívat se do Anglie. Vždy mě přitahovala, cítila jsem s ní zvláštní spřízněnost. Když jsem v Canterbury poprvé vystoupila z autobusu na anglickou půdu, pocítila jsem něco, co v cizině nikdy předtím. Úžas, uvolnění, štěstí, něco blízkého mé duši ... A řekla jsem si: „Já jsem tady“. Možná, že jsem v minulém životě v Anglii žila. K mým nesplněným snům patří vidět Island a severské země kvůli krásné přírodě, Řecko pro jeho historii a úžasnou kulturu, které ovlivnily Evropu.
Pomyslím-li na snění, na tváři se mi spontánně objeví úsměv. Snění je příjemné.
Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že mám krásné dlouhé vlasy. Odlišnou skutečnost jsem nahrazovala dvěma copánky spletenými z barevných bavlnek, přivázanými ke stužce kolem hlavy. Když jsem jí pohodila, copánky kolem ní krásně létaly. Snila jsem o tom, že si se mnou tatínek hraje, povídá, že mě má rád. Protože mě trápilo, že asi nemá, když je na mě tak přísný a jinak si mě moc nevšímá. O něco později jsem si představovala, jaké by to bylo, mít mladšího sourozence – lhostejno, zda bratra, nebo sestru. Určitě bych ho měla moc ráda.
Řadu let jsem snila o muži, jakého bych chtěla poznat. Staršího, s nímž bych mohla chodit za kulturou, jezdit na výlety, trávit hezké chvíle. A osud mi ho poslal. Muže charismatického, vzdělaného, tvořivého, spolehlivého, se smyslem pro humor, s velkou přátelskou rodinou.
Občas mi ve snění bránilo racionální myšlení: proč mám snít o něčem, o čem vím, že nikdy nemůžu mít? Třeba pejska, protože bych mu ve svém nevelkém bytě nemohla poskytnout všechno potřebné. A neměla bych, komu ho svěřit, kdybych třeba musela do nemocnice. Stejně tak kočičku. Tak teď mám pejska u Jendy a kočičku u svého přítele.
Někdy se zachumlám pod deku, zavřu oči, nechám myšlenky volně plynout, sním si … Snění přechází ve vzpomínky. Bohužel se mi vybavují převážně ty nehezké. Tak rychle pryč od nich.
Myslím, že jsem snila víc v dospělosti než v dětství. Snění pro mě občas býval únik z reality. Už si nevzpomínám, o čem jsem snívala. Někdy to byly příběhy. Takový paralelní život. Stávalo se mi, že jsem se ze snění násilně vytrhla, abych se vrátila do skutečného života. I když snění považuji stále za příjemné, v posledních letech už příliš nesním. Svůj život raději žiju.
O svých snech jsem napsala článek v roce 2017: https://www.i60.cz/clanek/detail/ 18440/o-snech.