Naše manželství bylo takové normální, obyčejné. Manžel byl o deset let starší a mně imponovalo, jak je zkušený, veselý, zábavný. Byla jsem jeho druhá žena, už byl rozvedený. Narodily se nám dvě děti, oba jsme pracovali ve stejné továrně. Petr byl vždycky hezký chlap a já jsem věděla, že s ním ženy koketují. Bylo to tak v práci, bylo to tak pokaždé, když jsme jeli na dovolenou. Dlouho mi trvalo, než jsem si připustila, že z jeho strany nejde jen o zábavu, neškodné flirtování. Donášely se ke mně od kolegyň různé drby, ale já se vždy tvářila, že naše manželství je kvalitní, že Petrovi věřím a hlavně, že je pod mou úroveň zabývat se různými pomluvami a takzvanými pavlačovými řečmi.
Jednou jsem ale jistě věděla, že má známost, to prostě žena pozná. Řekla jsem si, že to vydržím, že to přejde. Děti ještě chodily na střední školu a pamatuji si, že jsem si vždy říkala, že jestli se někdy rozvedu, tak až děti budou samostatné, vydělávající, dospělé. Jenže děti odešly z domova a já dál žila s manželem, kterému jsem čím dál více přestávala věřit. Jednoho dne mi řekl, že se zamiloval. Že chce s tou ženou strávit zbytek života, prožít ho jinak, plněji. Nevím, co si pod tím představit, ale prostě mi oznámil, že mě opouští. V jeho prospěch svědčí, že odešel jen se svými věcmi, vzal si jen auto. Mně nechal byt i něco málo společných úspor, bylo to jen pár desítek tisíc. Rozvedli jsme se, třípokojový byt jsem vyměnila za dvoupokojový, začala jsem nový život. O žádném jiném muži jsem nechtěla ani slyšet. Bylo mi strašně smutno, připadala jsem si ponížená. Řešila jsem to po večerech lahvemi vína a hromadami jídla. Přibrala jsem, začala jsem mít velké zdravotní potíže. Dcera mi řekla, že už se na mě nemůže dívat a to mě motivovalo začít se sebou něco dělat. Shodila jsem, začala jsem chodit cvičit, dokonce jsem si s kamarádkami dvakrát vyrazila k moři. Život se mi zase začal líbit. Plynul tak nějak poklidně, já si už začala více spořit na penzi, myslela jsem si, že mě už nic nemůže překvapit. Dokonce jsem našla odvahu a odepsala na inzerát. I když schůzka nebyla nic moc, dodalo mi to sebevědomí a říkala jsem si, že kdybych potkala nějakého zajímavého muže, vůbec bych se vztahu nebránila.
Do tohoto poklidného období mi zatelefonoval můj bývalý muž. Ptal se jak se mám, co dělám. Bylo mi to divné. Pak volal znovu, že bychom si mohli zajít na kafe. Řekla jsem, že někdy, že se mi to teď nehodí. Po měsíci přijela dcera s tím, že táta je nemocný, že jí volal, že měl nějaké celkové selhání organismu. Mezi námi, vždycky pil, kouřil, byl spíše kavárenský a hospodský typ, který rád bavil u skleničky společnost. Pak volal syn s tím, že bychom se o tátu měli postarat, že nemůže žít sám. Prý už tu paní dávno nemá. Prý žije v nějaké malé pronajaté garsonce bez výtahu a téměř nemůže sejít se schodů. Dcera a syn mě v podstatě začali naznačovat, že bych se o něj měla starat já.
Tak to tedy ne, řekla jsem. Když, tak se starejte vy, navrhla jsem. To je vyděsilo, že prý mají práci, rodiny. Já mám taky práci. Dcera řekla, že bychom si mohli vyřídit příspěvek na péči, že už se informovala jak na to. Tak mi došlo, že Petr se už domlouval s dětmi předem, jak mě přesvědčit, ať se o něj starám.
Zase volal. Ptala jsem se ho, jak si to představuje. On na to, že vždy miloval jen mě, že jsem žena jeho života, že udělal osudovou chybu a těžce za ni zaplatil. Bylo mi ho líto, už jsem se málem za ním vypravila, ale kamarádky mi řekly, že nemám dělat hlouposti, ať si ho v žádném případě neberu domů. A já to ani neudělám. Vůbec nechápu, kde bere tu drzost mi naznačovat, že bych ho teď, když je v háji, měla přijmout zpět.
Syn mi řekl, že by si lidé měli pomáhat. Dcera řekla, že si myslela, že by rodina měla v krizi držet pohromadě. Jenže když jsem v krizi byla já, ani si toho nevšimli. Nikdo za mnou nechodil v těch večerech, které jsem doma probrečela, kdy jsem jedla prášky na uklidnění a stala se ze mě oteklá, nervózní ženská. Teď, když jsem se ze všeho dostala, nemíním si znovu do života pouštět starosti. Jen mě trápí, že děti ve mně vyvolávají pocit, že jsem zlá a sobecká. Možná jsem, nevím. Ale mně ten nátlak dětí a bývalého muže připadá tak nemístný, že se zase dostávám do podobně špatného stavu, v jakém jsem byla těsně po rozvodu.
(Pozn.: Autorka si nepřála zveřejnit celé jméno, redakce jeho totožnost zná. Fotografie je ilustrační.)
