Takový byl plán. Svou další procházku jsem začala v Hloubětíně na zastávce autobusu 110 Kbelská. Podchodem pod Průmyslovou ulicí jsem se dostala na rozcestí modré značky. Přísahala bych, že jsem vyrazila podle cedule směr Vysočany, ale ukázalo se, že nikoliv. Bylo mi sice divné, že jdu jaksi proti proudu říčky Rokytka, ale příroda kolem mi dala zapomenout na tuto záhadu. Objevila jsem totiž dva rybníky. Malý Polivkův a obrovský Hořejší rybník.
Polivkův rybník, jak jsem se dočetla z infotabule, byl součástí přírodního koupaliště. Časem bylo toto koupaliště nahrazeno moderním koupalištěm, to ale chátralo a chátralo, až ho pohltily náletové dřeviny. Hořejší rybník o rozloze 4,06ha sloužil k chovu ryb a jako zásobárna vody pro Kejrův mlýn. (Mlýn je z 16. století a na začátku 21. století byl přestavěn na byty. Stojí právě na té straně stezky, kudy jsem měla původně jít – tak to až příště).
Cesta kolem rybníka mne dovedla pod železniční viadukt na rozhraní Štěrbohol a Hrdlořez. Z další informační tabule jsem se dozvěděla, že jsem na místě, kde se roku 1757 odehrála bitva u Štěrbohol. Jednalo se o druhé velké střetnutí během sedmileté války. Sedm let, muž proti muži, raději o tom nepřemýšlet. Podél zahrádkářské osady a nových domků jsem se přiblížila zpět k civilizaci. Zvonička na konci cesty jako kdyby hlásala… a zazvonil zvonec a pro dnešek máš procházky konec.
To, že jsem šla jinou cestou, mi nakonec nevadilo. Meandry Rokytky a příroda kolem za to stála.
A tak už asi tušíte, kudy se vydám příště.