Pepík nejstarší si to de facto zavinil sám. Zplodil bystrého a energického syna Josefa a ten posléze s neméně bystrou a energickou manželkou Klárou dal světu superbystrého a superenergického Josefa nejmladšího. A protože starej Pepa mezitím dozrál do pozice hlídacího dědy, teď to schytává. Třetí z Pepíkovské dynastie, v současnosti student první třídy základky, je totiž mimořádně nadaným podnikatelem v oblasti průserů všeho druhu. Mezi jeho posledními akcemi vyniká třeba to, že si na výrobu praku ustřihl jazyk z tátových nejoblíbenějších bot.
Znám hned několik hlídacích dědků a i já sám mám v této branži bohaté zkušenosti. Všichni se shodujeme, že se jedná o činnost velice náročnou a členitou, vyžadující zvládnutí hned několika speciálních dovedností. Hlídací dědeček by měl mít odolnost profesionálního boxera, lstivost sicilského mafiána a předvídavost věštkyně. Musí mít strategické schopnosti vojevůdce. Musí být andělem pravdomluvnosti, ale také prolhaným manipulátorem. Měl by zvládnout teorii katastrof, orientovat se v psychologii šelem, musí umět používat cukrovinky pro korupční účely, musí se vyznat v pohádkové literatuře… ale hlavně – musí být po skautsku „Vždy připraven!“ na všechno.
Občas si s dědkama vyprávíme hlídací příběhy a vyměňujeme si poznatky. Myslím, že sir Alfred Hitchcock by si z některých v pohodě vybral námět na solidní hororek. Například o tom, jak malá Terezka využila zdřímnutí dědy Oty a pěkně mejdlíčkem umyla ve sprše tatínkův nový notebook Apple MacBook za šedesát tisíc, protože se jí zdál zaprášenej. Nebo jak výtvarně nadaná Maruška hřebíkem pokreslila kapotu rodinného automobilu moc hezkými výkresy. Taky by se našly náměty na veselohry. Třeba o tom, jak Mareček vylil do akvária nočníček i s hovínkem, nebo jak Honzík s Jiříčkem ostříhali totálně dohola yorkshira Béďu, aby mu nebylo horko. Případně jak Baruška spapala všechny tři rtěnky, které si maminka přivezla z Paříže.
Při hlídání rodinného potěru je velice důležité pečlivě vážit, co říkáte. Jsou to totiž totální udavači. Nedávno mi kamarád Milda vyprávěl, jak ho seřvala snacha za to, že malému Pavlíkovi slíbil, že až bude velkej, naučí ho taky čůrat po chlapsku do umyvadla. „Prdlajz ho naučím, když je takovej práskač. Herodesa na něj, na zrádce mrňavýho,“ okomentoval to rozčileně. Taktéž platí, že cokoli řeknete, bude použito proti vám. Jednou jsem si vzal dovolenou s tím, že v klidu a samotě vykopu na chalupě jámu na septik. Dozvěděla se to neteř a šoupla mi tam do péče své dva kluky. Všechno bylo v pohodě, akorát mi ti dva pořád lezli s lopatičkami a kyblíčky do výkopu. Domluvil jsem se s nimi, že když zařvu „padla“, přestanou pracovat a budou chvíli odpočívat. Jenže hošanům se to zalíbilo, hulákali každých pár minut „madla“ a důrazně vyžadovali, abych okamžitě taky přestal makat. Vykopat jámu jsem tenkrát nestihl.
Mohl bych uvést řadu dalších hlídacích událostí, fantazie a invence drobečků je nevyčerpatelná. Staví své hlídací dědečky do bizarních složitých situací, s nimiž si často neumíme poradit. Chtělo by to nějaké odborné vzdělávání. Třeba by na Univerzitách třetího věku mohly fungovat Katedry dědkovského vnukohlídání. Profesorkami by tam byly zasloužilé učitelky z mateřských školek, ale přednášeli by tam například i cirkusoví krotitelé dravé zvěře, lektoři bojových sportů, indiánští stopaři atd. Konec konců by to celé mohl sponzorovat Dětský fond Organizace spojených národů (UNICEF), vždyť jeho cílem je ochrana a zlepšování životních podmínek dětí a podpora jejich všestranného rozvoje. A taky bych výměnu dědkohlídacích zkušeností posunul na mezinárodní úroveň. Mohla by být založena Světová unie dědečků na hlídání dětí (World Union of Grandfathers for Babysitting). A každý rok bychom měli velký Dědkohlídací kongres. Třeba v Disneylandu v Orlandu na Floridě, nebo na Matějské pouti v Praze v Holešovicích, to už je jedno.