Všude jen čteme nebo posloucháme, jak my, věkem zralí až přezrálí, musíme být stále „in“, ve střehu, v pohybu, v akci, aby nám nezakrněl mozek a nevrzaly klouby. Tu se obdivuje sedmdesátiletá babička na kolečkových bruslích, tam se zase tleská osmdesátníkovi s tenisovou raketou či takřka stoletému páru na tanečním parketu. O nás, důchodcích neaktivních, není slyšet. Ba, jsme vnímáni jako něco, co je nemoderní, nespolečenské, nevhodné. Jako odpad společnosti.
Pracoval jsem poctivě takřka půl století a těšil jsem se, jak si důchod užiju. A ono se mi to docela dařilo. Ráno jsem si pospal, dopoledne uvařil, po obědě odpočinul, odpoledne zahrál šachy a některý večer zašel na pivo. Jenže v poslední době i mí kumpáni podlehli tomu aktivnímu běsnění. Jeden chodí s manželkou na jógu, druhý s hůlkami křižuje vesnicí, třetí se učí na kurzech ždímat maximum ze svého chytrého mobilu. A pořád "nemají čas."
„Pane Vácho, přijďte někdy do našeho klubu seniorů,“ zvala mě tuhle paní Jeřábková, kterou jsem potkal na poště. „Máme pořád nějaké aktivity, určitě si něco vyberete. Neměl byste se stranit kolektivu. Být aktivní ve stáří je důležité i pro psychiku…“
Proboha, co ta ženská ví o mé psychice, pomyslel jsem si. Já už to spojení „aktivní senior“ nemůžu poslouchat. Připadám si jako vyvrhel, jako něco, co do současné společnosti nepatří. Já těm „aktivistům“ nezávidím, ani se jim neposmívám. Ať si dělají, co je baví a na co stačí. Jen se mi zdá, že je toho „musíš být aktivní, jinak zakrníš“ v poslední době už trochu moc.
Jsem spokojen s tím, co mám a s tím co (ne)dělám. Jsem jiný. No a co?!