O křehkosti stáří
Ilustrační foto: pixabay

O křehkosti stáří

10. 10. 2022

Téma následujícího článku jsem měla v hlavě dlouho. Přemýšlela jsem, jestli se hodí na tento portál. Je přece pro aktivní seniory. Téměř všichni se v příspěvcích prezentují a jsou prezentováni jako plní elánu, činorodí, optimističtí.

Je to jistě povzbuzující, podnětné pro ostatní čtenáře. Tento portál je jedinečný. Umožňuje lidem uplatňovat některé zájmy, najít si přátele, nabízí spoustu zajímavých článků, informací a fotografií. Někdy se mi ale zdá, že je zde až příliš optimismu. Vždyť stáří není jen radostné.

Když jsem byla hodně mladá, myslela jsem si, že staří lidé jsou psychicky silní. Zocelení životem. I to, že už jim na něm ani moc nezáleží. Už mnoho let vím, jak jsem se mýlila. Stále více vnímám, jak je stáří křehké a zranitelné.

Viděla jsem, jak stárne maminka. Několik let poté, co onemocněla Parkinsonem, se musela přestěhovat do domova pro seniory. Doma se bez pomoci už neobešla. Ubývaly jí síly. Sotva chodila s oporou, pak už vůbec ne.  Hodně zhubla – na lůžku byla sotva vidět. Moje vždy statečná maminka jako by v posledním roce všechno vzdala.

„Nikdo nemiluje život tak, jako starý člověk.“ Sofokles

Také já cítím, že stárnu. Některé věci mi připadají obtížnější. Nebývala jsem moc bolestínská. Celý život jsem věděla, že se na sebe můžu spolehnout. Čím jsem starší, tím víc mě znepokojují záležitosti, které jsem dřív zvládala snadno. Jsem víc nejistá. Nejspíš nakonec vždy všechno zvládnu. Líp, nebo hůř. Protože mi nic jiného nezbyde. Nemám však objektivní důvody k přílišnému optimismu.

Výzkumy dokládají, že optimismus má genetický podklad, je ale ovlivněn i zkušenostmi. Na rozdíl od optimismu je pesimismus dle některých vědců naučený na základě špatných zkušeností. Jednou z důležitých otázek je vztah optimismu ke skutečnosti. Někteří psychologové uvádějí, že šťastní lidé podléhají tzv. pozitivním iluzím, to znamená, že skutečnost vnímají zkresleně, nadhodnocují vlastní možnosti kontrolovat běh událostí ve svém životě a nahlížejí na svou budoucnost nereálně optimisticky.

Patřím k těm, kteří na svět pohlížejí s realistickým skepticismem. Což ovšem neznamená, že se neumím radovat z každého dne a těšit se na dny další. Dřív jsem viděla svět optimističtěji, změna přichází se stářím.

Nejspíš je obdivuhodné, co někdo ve svém věku dokáže. Důkazy toho máme na tomto portále téměř denně. Jenže předpokladem pro to je zdraví. A to člověk příliš ovlivnit nemůže. Obdivuji lidi psychicky čilé, kteří se snaží být aktivní i navzdory svým zdravotním problémům a omezením. I takových je hodně. Mnozí již nejsou plně soběstační. Pro někoho také nejspíš není snadné požádat o pomoc.

Bezpochyby je dobře, když senioři jsou, když jsme my senioři, aktivní. Ale aktivita každého má své limity. U někoho musí končit třeba při procházce okolo domu.

 

 

 

„V posledních letech jsem si celkem zvykla, že každý nový rok je horší než předešlý. Všechny problémy, svízele a bolesti jsou jaksi naléhavější a hůře řešitelné, a kdybych se sebevíc snažila, nic s tím neudělám. Protože právě to jsou symptomy stáří. Pokud náhodou nepatříte mezi borce, kteří si jdou v devadesáti skočit padákem. Já, ač dosti proslulá elánem a optimismem, bych občas radši odněkud skočila bez padáku. Můj klad spočívá v tom, že to neudělám.“ (Ivanka Devátá: Jak jsem se zbláznila. Praha: Motto, 2013, s. 77.)

 

 

 

stárnutí životní postoj životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 52 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Nevím jestli na mne dolehlo stáří, nebo je to rozum. Dnes jsem se definitivně rozhodla, že v novém domově nezaložím květinovou zahrádku před svým balkonem. Stačit mi budou truhlíky na parapetech a zíďce. Přestože kvetoucí palouček byl mojí radostí, cítím že bych měla už trochu ubrat ve fyzické aktivitě. Díky Věrko.
Dana Plisková
Nemohu napsat, že se mi článek líbil, nebo že mne oslovil. Věrce bych chtěla vzkázat, že optimismus nemusí být nutně nereálný. Každý den se stane něco třeba i malinkatého, z čeho se můžeme od srdce radovat. Už teď nemusím spěchat hned od rána, abych do večera vše stihla. Raduji se např. z toho, že si mohu i zalenošit. Aktivita ano, ale s mírou. Nejdůležitější je být v pohodě a přijmout i to, že už tu jsou nějaké ty zdravotní problémy. Dnes je mají i mladí a více než dříve. Je to o stavu mysli. Nemám ráda stěžování a fňukání a i ten optimismus se dá naučit a nemusí přitom člověk být naiva.
Věra Ježková
Děkuji za vaše další názory a za hvězdičky. :-)
Marie Měchurová
Máme s manželem štěstí, že jsme na svůj věk (74 a 78) zdraví a hodně aktivní. Nikdy jsme neměli auto. Nakupovat jezdíme na kole a v zimě pěšky 3 km. Máme zahradu a ještě jednu okrasnou, takže pořád je co dělat. Taky dřevo na zimu se musí připravit. Jsme v našem domečku moc šťastni a věříme, že ještě chvilku budeme.
Jitka Hrůšová
Stáří se ukrutně bojím, strach z bezmoci, osamělosti, nepohyblivosti, ztráty paměti a dalších nepříjemných zdravotních problémů. Nedávno jsem na toto téma četla velmi zajímavou knihu maďarské autorky Anny Jókai s názvem „Nebojte se“. Nádherný román, avšak bát jsem se začala ještě víc. Jsem totiž čistokrevná pesimistka a plašanka.
Daniela Řeřichová
Věro, děkuji. Článek mě velmi oslovil obsahem i metaforickým titulkem. Stáří vnímáme každý jinak. I s ohledem na genetickou výbavu. Viděla jsem to mj. na rodičích, o které jsem se ke konci starala. Zatímco maminka byla celý život pokorná ke všem strázním, tatínek bojoval. Já sama jsem si musela před třemi lety přiznat, že nemohu riskovat běžkování, které jsem milovala, nebo jízdu na kole. Jsem vděčna za dosavadní soběstačnost, ale zároveň přemýšlím jak se zařídit, až tomu tak nebude.
Martin Vrba
Když to neprozradíte nikomu mimo Íčko, tak mám jedno tajemství. Už mnoho let si hraju na lenocha a nejraději se válím na gauči, aby se nepoznalo, že ve skutečnosti je to jediné místo, kde mi nic nebolí a do žádných větších akcí se už nepouštím, abych se jen neujistil, že to už stejně nepůjde. Raději jsem před sebou i celým světem lenochem, než invalidou. :)
Vladislava Dejmková
Článek se mi líbil. Zamyslela jsem se nad sebou a stářím. Nejsem z něj nijak odvázaná, v posledních letech si říkám, že leccos už stojí za houby. Tuším, ze to už lepší nebude, a tak se snažím žít, jak nejlépe umím.
Helena Dohnalová
Věrko, napsala si pravdivý a citlivý článek, mluvíš mnoha lidem z duše. Cítím to stejně ale neuměla bych to tak pěkně napsat. Do 70let to ještě jde, jiné je to když je člověk sám. Když se o někoho staráte taky je to motivace, musíte pomoci a nechcete zklamat. Přeji vše dobré, hodně sil a dobrou náladu.
Jarmila Komberec Jakubcová
Velmi pěkný článek, přeposlala jsem ho i svým přátelům a také se jim moc líbil. Zdraví je limitující pro aktivní život každého člověka bez ohledu na věk. Jako jeden z poznatků, že stárnu, je že se bojím jezdit po dálnici. Už mám pocit, že nemám ten postřeh jako před rokem.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.