Jak jsem hledala dědečka
Svatební fotografie rodičů. Z rodinného archivu Jany Tulejové

Jak jsem hledala dědečka

23. 9. 2022

Tehdy jsme bydleli na sídlišti, kterému se říkalo Korej, ve dvoupokojovém bytě. V obývacím pokoji stál černý sekretář, určitě ho měla každá druhá domácnost.

V proskleném boku se vystavovaly skvosty, jako porcelánová soška tanečnice, baroková panenka, křišťálový podnos, porcelánový hnědý pejsek, památky z cest jako malá gondola z Benátek a podobné věci, na které jsem měla zakázáno sahat, což jsem pravidelně porušovala.

V šuplíkách byly staré fotky a kapesníčky, nažehlené utěrky a ručníky. Ale mne nejvíc lákal velký šuplík s výklopnými dvířky, který se zamykal. Klíč nosila maminka na svazku klíčů a byla tam taková dřevěná kniha, která měla úžasné zavírání, když jste na část hřbetu potlačili, vysunul se tajný šuplík. Celé to bylo tajemné, mělo to osobitou vůni, kterou bych poznala i teď.

Jednou jsem byla nemocná, byla jsem sama doma, měla jsem asi 10 roků. Maminka šla s bratrem do obchodu a já jsem viděla ty klíče, ten její klíč byl zastrčený v zámku sekretáře a svazek se ještě kýval… Otevřela jsem dvířka, dýchlo na mne tajemno, otevřela jsem tu dřevěnou knihu. Byly tam občanské průkazy rodičů, otcův cestovní pas, nějaké zlaté zlomky, v obálce zlaté zuby, pár rodinných fotografií, příbuzní, co jsem je matně poznávala. A také tam byla fotka přísného pána v tmavém obleku, měl brýle a vypadal jako profesor. Na zadní straně fotografie bylo obyčejnou tužkou napsáno „To je tvůj otec, Eduardo Cruz“.

Všechno jsem dala na původní místo, ale večer jsem se mamince přiznala. A tenkrát jsem poprvé slyšela ten smutný a vzrušující příběh jejího života. Babička Jožka byla z chudé rodiny, její otec zemřel na TBC, měla tři sestry a bratra, který padl v 1. světové válce. Její maminka – moje prababička se měla co otáčet, dvě mladší dcery vystudovaly rodinnou školu, ale ty dvě starší musely do služby. Jožka si udělala známost s chlapcem z kupecké rodiny, jeho rodině se to nelíbilo. Když Jožka přišla do jiného stavu, rodiče chlapci rezolutně sňatek zakázali. Mladí se domluvili, že chlapec odjede do Ameriky a až se dítě narodí, Jožka připluje za ním. Mladík odjel, ale prababička Jožce cestu rozmluvila: „Cesta je nebezpečná, holčička by to nemusela přežít, hodně lidí na lodi zemře“.

A tak moje krásná blonďatá maminka Bohunka vyrůstala jako „parchant“, slýchala to od dětství, táhlo se to s ní, i když se babička Jožka vdala za nejhodnějšího dědečka na světě a porodila ještě chlapce. Dědeček maminku adoptoval a „dal jí jméno“. Nikdy jsem si nevšimla, že by dědeček dělal rozdíl mezi vnoučaty, v duši je to pořád můj děda.

Skutečný maminčin otec skončil v Argentině, snažil se Bohunce psát, ale ta mu nikdy neodpustila. Když se maminka vdávala, tak prý před kostelem čekali jeho příbuzní, když jsem se narodila já, tak mamince napsal, že jí poslal látku na šaty, což moje maminka komentovala slovy: “Nic jsem nedostala, buď to ukradli po cestě, nebo mi nic neposlal“.

Někdy jsme si s bráchou říkávali, že nás třeba ten argentinský děda pozve na prázdniny, ale čas běžel, roky utíkaly… Nikdy jsem se babičky nezeptala na její románek, nevím proč, byla jsem její nejstarší vnučka, určitě by mi to popovídala. Až bylo pozdě.

Začala jsem zpracovávat rodinný rodokmen, je to krásná, napínavá a vzrušující práce. Pátrala jsem i po tom opravdovém dědečkovi. Jenže jsem nevěděla ani jméno! Maminka už trpěla lehkou demencí a když jsem ji zpovídala, odvětila mi: „No přece Eduardo Cruz!“ „Ale mami, to jméno je španělské, jak se jmenoval?“. „Ale, ty o tom nic nevíš“. Vyzvídala jsem v širší rodině, ptala jsem se maminčiných sestřenic, jestli se jejich matky nezmínily, s kým se to Jožka zapletla. Nic. Bohunčin křestní list byl opis, asi ho babička kdysi ztratila, jako otec tam byl psán její adoptivní otec. Navštívila jsem matriku, jestli tam nebude poznámka, někdy faráři psali bokem tužkou poznámky. Předpokládala jsem, že si děda nechal aspoň křestní jméno, Eduard. Nikdy bych nevěřila, že to na začátku minulého století bylo vzácné jméno. Prohledala jsem matriky v celém kraji, v každé obci, protože jsem ani nevěděla, odkud ten tajemný děda byl. Prohledala jsem seznamy cestujících na lodích v letech 1922 - 1923, žádný Eduard mi neunikl. Hledala jsem všechny možné i nemožné složeniny jména Kříž – Křižák, Křížek, Kříženecký, Křižan, Křižanský, apod… Je docela možné, že ani to křestní jméno není pravé.

Už jsem to vzdala. Možná, že se někdo snaží o rodinný rodokmen nebo hledá potomky svého prastrýce. Možná, že i bydlí někde blízko.

Je mi velmi líto, že jsem se neptala, dokud to šlo. Mám obavy, že čím dál méně si povídáme, čím dál méně si nasloucháme.

Fotografie Eduarda Cruze se ztratila, nežije už nikdo z pamětníků, zůstala mi jen ta dřevěná kniha. Doufám, že budu mít čas povyprávět to všechno svým vnukům.

Příběhy naší rodiny
Hodnocení:
(4.9 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Tulejová
Děkuji za hezká slova. Marie, já po zkušenostech s klikáním, neznámkuji, protože se mi to stalo vícekrát. Já to prostě neumím, na klikání jsem antitalent.
Marie Macková
Jsem tu nová, chtěla jsem dát článku 5 hvězdiček, ale asi jsem nějak špatné klikla a dala jednu. Moc mě to mrzí, Je to překrásné vyprávění.
Zdenka Jírová
Také jsem si uvědomila, že jsem jediný příbuzný v mé, nyní již malé, rodině, který může svým dětem leccos z historie našeho rodu, říct. Proto jsem uvítala dárek od své vnučky - velkou knihu s názvem "Babičko, vyprávěj". Jsou zde předtištěné stránky s otázkami, které máte doplnit. Např. Kdo byl váš děda z otcovy či matčiny strany, jak se jmenovala babička za svobodna a z jaké rodiny pocházela a pod. Už ji vyplňuji asi tři roky a ještě nejsem hotová. Je to ale hezká práce, která může vyplnit dlouhé zimní večery.
Miloslava Richterová
Děkuji za Vaše vyprávění, jak čtu níže, třeba se ještě něco podaří vypátrat. Držím Vám palce.
Alena Tollarová
To je škoda. Doufala jsem, že na závěr si přečtu šťastný konec.
Alena Vávrová
Svého dědečka z maminčiny strany jsem hledat nemusela, našla jsem toho o něm dost a on byl navíc veliký vypravěč - zveřejnila jsem to tady na íčku v soutěži "Moje retro". O dědečkovi z tatínkovy strany toho vím docela málo. A také už se nemám koho zeptat.
Vít Šnábl
Zkuste si představit tu situaci: Přijede cizinec do země, kde slovům, ze kterých vznikla česká příjmení, nikdo nerozumí, a vyřizuje si tam doklady. Spíš než na hledání odvozenin od slova Cruz/Kříž bych se zkusil zaměřit na slova/jména, která znějí nebo napsaná vypadají ve španělštině a v češtině podobně - Grus, Kroc, Kurz apod.
Jana Tulejová
Děkuji za příspěvky, za podporu a hezká slova. Hned po zveřejnění se mi přes redakci ozval archivář ze Zlína s cennými radami. Tak je vyzkouším.
Dana Puchalská
Pátrání bylo skutečně zajímavé až,,detektiva" hodné. Mně pomohl s luštěním,,německého kurentu ,,jeden moc hodný pán. A je to taky íčkař.
Zdenka Jírová
Také sesnažím popsat náš rodokmen, ale moc toho nevím. Už se dávno nemám koho zeptat, i když mě někdy napadne - jé, to by věděla máma ne bo táta, ale už mi to neřeknou. Z celé mé známé rodiny jsem zbyla jen já a moje dvě dcery. Naštěstí mám i vnučku a vnuka a dokonce prvního pravnuka, tak naše rodina bude mít pokračování.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.