Před mnoha lety jsem byla se svou tříletou dcerkou a svou sedmdesátiletou maminkou na rekreaci v Krkonoších. Naše zotavovna pořádala celodenní výlet do Adršpašských sklal. Ani jedna jsme je neznaly, tak jsme se také přihlásily. Na hlídání dcerky jsme byly dvě, tak jsem neviděla žádný problém.
Autobus nás přivezl až k bráně do skal, kde byla i recepce s prodejem vstupenek. Náš vedoucí zájezdu vše zařídil a my se vydali odvážně vstříc prvnímu zážitku. Byl dost namáhavý - abychom se mohli svézt na lodičkách a po vodní cestě si skály prohlížet, museli jsme zvládnout výškový přesun pomocí úzké štěrbiny ve skále, kde byly vytesány schody. Nepamatuji se již, kolik jich bylo, ale pro mne a maminku byly nekonečné, protože já na jedné ruce nesla dcerku a kabelu s věcmi a druhou rukou jsem pomáhala mamince při výstupu, která by to beze mne vůbec nezvládla. Dorazily jsme k lodičkám úplně vyčerpané. Odměnou nám byla příjemná vodní cesta s prohlídkou skal.
Když jsme se po prohlídce vraceli všichni k bráně, kde na nás čekal autobus, přijel pravě další autobus s výletníky. Byl to zájezd seniorů asi z nějakého domova důchodců a jejich vedoucí zastavil právě nás, aby se zeptal, kam dále jít na lodičky. Kolem postávali jeho výletníci, někteří s hůlkami. Po pravdě jsem vylíčila obtížnost cesty po schodech a poznamenala, že by to pro mnohé mohlo být dost náročné. Vedle nás stál starší manželský pár a poslouchal mé vyprávění. Pán povídal manželce, že by tam raději nešel, že se na to necítí. Reakce jeho paní ale byla nečekaná: "Jen pojď, je to v ceně!" a chytla ho za ruku a táhla dál.