Měli jsme u nás Leteckou školu pro piloty malých letadel a poskytovali jsme služby pro LET Kunovice a Moravan Otrokovice. Po otevření hranic k nám začala létat letadla i z kapitalistické ciziny. Na střední škole jsem se učila německy a znala jsem jen pár anglických výrazů a zkratek, které jsem potřebovala na svém pracovišti. Logicky jsem proto po otevření hranic začala navštěvovat kurzy angličtiny.
V té době jsem se dověděla, že na pražském letišti zaměstnanci hodně využívají volných letenek, které dostávají od svého zaměstnavate. Požadají o nějakou destinaci, a když je letadlo plné, tak se vrátí domů. To pro nás Moraváky nebylo to pravé. Já jsem byla první vlaštovka, která do toho šla. Mohla jsem si vybrat letenky na jakékoliv letiště na celém světě, na které se létalo z Ruzyně, pro celou rodinu vč. nezaopatřených děti. Nic víc, nic míň. Vybrali jsme si Londýn. Protože už jsem byla na letišti zaměstnaná víc, jak patnáct roků, dostala jsem letenky i s rezervací míst.
Přišel 9. červen a my jsme se přesunuli jen s adresou jednoho londýnského hotelu do Prahy na Ruzyňské letiště s našimi dvěma dcerami - desetiletou Zuzkou a sedmnáctiletou Radkou. Po pasovém odbavení jsme plní očekávání čekali na odbavení zavazadlové. Pás s kufry se rozjel a najednou se zastavil. Celník se zeptal: "Čí je tento kufr?" a ukázal na naše zavazadlo. Do dneška mi není jasné, proč si můj muž přibalil nůž, když zrovna byl zákaz vyvážet jídlo a cestující odhazovali masové konzervy a řízky do košů. Nicméně nůž nám zabalili do velké obálky s tím, že v Londýně si ho máme vyzvednout. Let probíhal celkem v klidu, jen té mladší dceři bylo špatně, nic nejedla. Nám ostatním to nevadilo, spořádali jsem to i za ni.
Letiště Heathrow nás překvapilo svou velikostí, přesto se mi podařilo v tom mraveništi náš nůž najít. Moje sebevědomí stouplo, a proto, když jsem uviděla přepážku Rezervace hotelů, zavolala jsem na tel. č. z našeho papírku. Paní se divila, ale rezervaci potvrdila. Byli jsme asi první, kteří jim z letiště volali. Potom jsem se divila já, když po mě chtěli 25 liber. Z letiště jezdí metro, my jsme ale uviděli červený dabldekr, tak jsme si naskočili. Při placení jsme se trošku ošívali. Ještě jsme nic neviděli a kapesné se docela ztenčilo.
Náš hotýlek měl ideální polohu nedaleko Hyde parku u stanice podzemní dráhy. Manžel majitelky byl Arab. Koberce v hotelu byly každý pes jiná ves, v jednom pokoji i pět druhů. Všude přilepené papírky, co máme a nemáme dělat. Třeba: nechytejte se zdí, nemluvte nahlas, neplýtvejte vodou, zatáhnětě si závěsy u vany apod. Jinak tam ale bylo čisto a hezký výhled na jedné straně do rušné londýnské ulice a na druhou stranu - tam v uličce kovali koně. Tři dny a dvě noci uběhly jako voda, stačili jsem si prohlédnout ta nejznámější místa. Červnové počasí bylo přímo ukázkové. Při vyrovnávání účtu nám paní hoteliérová vrátila těch 25 liber, takže jsme si mohli na závěr dát pořádnou, hodně sytou zmrzlinu. Na letišti jsme už z dálky ukazovali náš nůž, přesto nás postavili ke zdi a pořádně prohledali. Při zpátečním letu jsme narazili na bouřku, a proto byly velké turbulence. Zuzce bylo opět špatně a usnula. My jsme zase snědli i její porci. Když se probudila, že má hlad, tak nám hodné letušky pro ni dali vánočku. V Praze na nádraží Smíchov jsme se vrhli do nádražní restaurace a ještě nikdy jsme nejedli tak dobré filé s bramborem. V zaměstnání jsem byla za hrdinku a i další spolupracovníci se odhodlali letět tu do Barcelony, tu do Athén nebo Říma. Za rok nás rozpustili a bylo po létání. Na Londýn rádi vzpomínáme, je to nejbarevnější místo, které jsme zatím viděli.
PAŘÍŽ: Přišel rok 1998 a my jsem se s přáteli z Hulína rozhodli, že je na čase spatřit hlavní město Francie - Paříž. Skupina Pražáků nás přibrala do své karosy a 29. dubna jsme vyjeli vstříc májovým zážitkům do kamenného města na Seině.
Ubytováni jsme byli přímo v centru na Montmartru pod Sacré Coeur. Denně jsme si tak mohli procházet úzké uličky s kavárničkami a obdivovat umělce a malíře nedaleko tohoto chrámu. Napřed nás ale čekal první zážitek, a to pařížský První máj. Na každém rohu prodávali kytičky konvalinek, které jsou symbolem tohoto svátku. Pařížané si tento svátek opravdu užívají, ulice jsou v tento den plné. U muzea jsme viděli muže v černých oblecích - příznivce Le Pena. Na jiných místech se shromažďovali příslušníci menšin s barevnými transparenty a balónky. Všude bylo plno alegorických vozů. I my jsme se s naší vlajkou zařadili do průvodu. Počasí bylo docela chladné, naše slilvovice nám přišla docela vhod. Další dny se vyčasilo, a my jsme mohli při sluníčku obdivovat krásy Paříže.
Když jsme si s manželem Mirkem prohlíželi v jedné galerii na Montmartru obrázky a komentovali je v rodné řeči, přišel k nám drobný človíček a představil se jako Jožo Chromý, emigrant ze Slovenska z roku 1968. Byl to uznávaný pařížský malíř. Jeho krásné obrázky Paříže se prodávaly po celém městě. Slovo dalo slovo a Jožko nás pozval i s našimi kamarády na večer do malé kavárničky. Při skvělém francouzském víně a dobrých sýrech jsme to pěkně rozjeli. Protože byli mezi námi výborní pěvci, brzy zněly po celém okolí slovenské písničky: Tichá voda do Dunajka padala, Stupavská krčma, To ta Helpa apod. Potom jsme zapěli na moravskú notečku. Jožko se slzami v očích přinesl hromadu svých obrázků a všechny nás obdaroval. Ty naše visí zarámované doma na chodbě. Na oplátku dostal flašku dobré moravské slivovice. Za pár týdnů po návratu nám přišlo poděkování od jeho švagrové z Brna za fotky, které jsme mu poslali a za krásný vzpomínkový večer. Uběhly tři roky, my jsme se do Paříže vrátili při cestě do Bretaně, ale Jožku už jsme nepotkali a jeho obchůdek byl zavřený.
Na poslední den před odjezdem domů jsme si nechali prohlídku Louvre a jeho krásnou galerii. Naštěstí jsme všichni stačili prohlídkové sály opustit před tím, než došlo k několikahodinovému uzavření galerie. Během naší prohlídky došlo ke krádeži vzácného obrazu. Kdo ví? Třeba visí někde v Praze, Hulíně nebo v Holešově.
Vzpomínky na krásné město na Seině z naší paměti nikdy nevymizí.