To křehké drobné stvoření, které právě usedlo do stínu slunečníku, se evidentně rozhodlo navždy přeměnit veškerou svou mladou pokožku ve stálou mobilní galérii. Nevynechalo ani hlavinku, nad levým obočím má v barvách vyvedenou vážku vzlétající z rákosí. Její útlé paže a ramena pokrývají svalovci v hrdinských pózách, lemovaní květinovými motivy, na jejím hrudníčku rozpíná perutě orel lovící cosi ukryté pod tričkem. Na bříšku jí zuří souboj krokodýla s drakem, levé stehno patří jakési orientální bohyni omotané démonickým hadem se sluchátky na uších. Na pravém lýtku má motocyklistu na vzpínajícím se Harley-Davidsonu, na levém žabáka s královskou korunou omotanou ostnatým drátem. Na zádech jí z tílka vykukuje část nějakého souhvězdí, obklopujícího lidskou lebku drtící v zubech kytaru. To vše v plenéru roztodivných abstraktních obrazců, ornamentů a záhadných nápisů, to vše v jásavé paletě barevné fantazie.
Ze studijního očumování té slečny mě vytrhuje hlas od stolku vlevo. Jeden drsnej chlápek tam sděluje jinýmu drsňákovi: „Hustýýý! Kdybysme tenkrát v pětadevadesátým měli v kriminále tak šikovnýho kérkaře, tak se taky nechám takhle ilustrovat od hlavy k patě. Jenže my tam měli takovýho patlala, že jsem si od něj nechal jen nad půlkama udělat nápis Udržujte čistotu.“ Souhlasím s panem exmuklem, tatér téhle dívenky byl opravdu nadaný, jeho dílo má vysokou uměleckou úroveň. Bohužel se asi nikdy nedozvím, co jí vytetoval nad půlky.
Další hlas lidu přichází od stolku vpravo: „Týývole, koukej, ta je zohyzděná. Je tohle vůbec možný? Řeknu ti, Fando, takhle mi přijít domů některá z mejch dcer, rozsekám jí prdel na střapec.“ Muž poctivého středního věku s vlasy staženými do „culíku“ je skutečně rozčilen a vrhá na barevnou slečnu rozhořčené pohledy. „Klid, Karle, to je teď u mladejch móda, s tím nic nenaděláš,“ chlácholí ho jeho spolusedící Fanda, postarší pán s pečlivě zastřiženým bílým plnovousem. „Oni tím protestujou proti světu, chtějí se nějak odlišit, tak tomu bylo vždycky.“ „Jak protestujou? Proti čemu protestujou?“ Co pro ten svět udělali, že už proti němu protestujou?“ Karel není k utišení a líce mu brunátní. „Támhletý káče pitomý je tak maximálně sedmnáct, co může mít za sebou, co už vykonala, leda tak si užívá za fotrovy a máminy prachy. Jak říkám, prdel na střapec!“
Tak tohle mě zajímá. Jak to vlastně na tom světě chodí? Je teda opravdu potřeba vykonat něco pro lidstvo, než si můžu dát vytetovat na rameno svalovce a na lejtko žabáka? A co je třeba vykonat? Stačí chodit normálně do práce? Pokud ano, jak dlouho? Když budu pět let doplňovat v supermarketu do regálu olejovky, získám tím právo nějak se odlišit a případně protestovat proti světu? Nebo musím ještě k tomu zajistit mír v Afganistánu, zachránit populaci střevlíka mřížkovaného (Carabus clathartus) v okolí soutoku Dyje a Moravy, případně převést sto stařenek přes křižovatku?
Vynořují se mi i otázky ryze teoretické: Co kdyby například taková svatá Anežka Česká nebo třeba Leonardo da Vinci, William Shakespeare, otec penicilínu Alexander Fleming, Matka Tereza, Karel Čapek a já nevím kdo ještě, si ve svém mladicko pubertálním rozjitření nechali na hrudníčky vytetovat orla? Tetování přece zná lidstvo už víc než pět tisíc let. Zasloužili by taky rozsekat prdele na střapce? Měl bych se zeptat pana Karla. Už se k tomu nadechuju, ale vtom vidím, že ten spravedlivý arbitr společenských poměrů má vedle vlasového culíku taky v uchu náušnici, na krku korálky, kožený náramek s lebkou a na mikině napsáno „I Fuck The World“. Aha, to on se asi chce nějak odlišit. Zdalipak už vytvořil něco velkého pro lidstvo? Nevím proč, ale najednou mě napadá, jestli by třeba nebylo vhodné roztřískat mu prdel na střapec.