Vždy, když se objeví nové výzkumy a statistiky týkající se seniorů, jež se dožili v dobré kondici velmi vysokého věku, zaznívá v nich jedno a totéž. Ti lidé žili tak nějak normálně. Obyčejně. Přirozeně. Byli zvyklí manuálně pracovat, hodně chodili pěšky, jedli úplně obyčejné potraviny, které se vyskytovaly v jejich blízkosti. Jinými slovy – neznali fitcentra, neměli specializované poradce na výživu a žádné takzvané superpotraviny. Neznali současnou neustálou honbu za zábavou a nejrůznějšími aktivitami – občas, když měli volno, nedělali nic. Odpočívali.
Nyní se tento způsob života začíná dostávat do popředí zájmu. Zdá se, že společnost začíná být unavená neustálou honbou za úspěchem, výkonností a poměřováním se navzájem. Místo poměřování si čím dál více lidé začíná uvědomovat, že důležitější, je takzvané vyvažování.
Co si pod tím pojmem představit? Třeba slova uznávaného lékaře Pavla Ševčíka, přednosty Kliniky anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny ve Fakultní nemocnici v Ostravě: „Jedna z mých životních zásad je – vyvažovat. Mezi prací, rodinou, přáteli, koníčky. Když se chci někam vysoko podívat, je to také otázka vyvažování. Musím mít natrénováno, ale nepřehnat to. Když někdo běhá ultramaratony, je to obdivuhodné, ale chtěl bych ho vidět za dvacet třicet let. Je potřeba si síly rozložit tak, abych ze života ještě něco měl, až mi bude sedmdesát. Abych ještě chodil a měl radost z toho, co vidím.“
Je aktivní sportovec, miluje hory, když mu bylo šedesát, vystoupal do výšky šest a půl tisíce metrů. Stejnou radost jako vysokohorský výstup mu ovšem udělá zdánlivě obyčejná procházka v okolí Ostravy. V poslední době se častěji než dříve setkává ve své práci s úrazy spojenými s tím, že lidé přecenili své síly. Zkolabovali v horách, zranili se při riskantní jízdě na kole a podobně.
Mnoho lidí je nyní totiž takzvaně přetížených a nemají ve svých životech prostor na klid, trochu nudy, věci takzvaně obyčejné. Třeba právě na procházku po okolí. To jim připadá málo. Místo toho se raději vypraví na vysokohorskou túru, po které jsou ale tak unavení, že vlastně o žádný odpočinek nešlo.
„Mnozí lidé mají pocit, že v životě je neustále třeba si něco dokazovat, dosahovat úspěchů. Chtějí všechno hned. Když jim vysvětluju, že po intenzivním cvičení má přijít fáze odpočinku, mají pocit, že to je zmarněný čas a klidně si doma ještě znovu zacvičí. Místo toho, aby to mělo efekt, dochází k tomu, že jsou brzy tak unavení, že cvičit přestanou úplně. Prostě ztratí sílu, chuť,“ říká trenérka a výživová poradkyně Jana Dvořáková.
V poslední době je slyšet i výraz přetížení senioři. Nejsou tím myšlení jen lidé, kterým životní okolnosti zkomplikovali životy, ale především ti, kteří si je komplikují sami. Touhou být co nejlepší, nejvýkonnější, co nejvíce toho ještě takzvaně stihnout.
„Když byla babička v mém věku, sedávala na zahradě se sousedkami, pletly, háčkovaly a drbaly ty, které zrovna nebyly přítomny. S hrůzou jsem zjistila, že jí bylo přes šedesát, tedy jako mně teď. Připadala mi stará. Já jsem si nedávno sedla s kafem na zahradu a manžel mi říká: Neseď tu jak stará bába, pojď, vyjedeme si na kolech. Cítila jsem se strašně unavená, vrátila jsem se autem z velkého nákupu, bylo vedro, otékaly mi nohy. Ale pomyslela jsem si, že má pravdu, že to rozjedu, že je škoda jen tak večer sedět, když je teplo a dlouho světlo. No a jak to dopadlo? Vytřískala jsem se hned při sjezdu prvního kopečku. Naštěstí se mi nic moc nestalo, byly to jen odřeniny. Ale byla to taková malá výstraha, že mám více poslouchat své tělo a že na odpočívání není nic špatného,“ vypráví třiašedesátiletá Kateřina. Potíž je v tom, že kdykoli si teď zase sedne na zahradu s knížkou, slyší od manžela znovu: Hýbej se, budeš tlustá, neseď tady, je škoda tak marnit krásný den, pojď, vyjdeme si na Radhošť.
Naučit se v životě vyvažovat je pro mnohé lidi velmi obtížné. Někteří nad prospěšností takové schopnosti vůbec nepřemýšlejí a vyhovuje jim neustálý shon, překonávání sebe samých. Někteří potřebnost vyvažovat nikdy nepocítí, jiní časem poznají, že jim vyváženost v životě schází. Jisté však je, že lidé, pro které je schopnost vyvažovat přirozená, jsou nejen spokojenější, ale velmi často i zdravější. Jejich psychická a fyzická kondice bývá paradoxně lepší, než u těch, kteří celý život dělají vše proto, aby byla úplně excelentní.