Vytoužené prázdiny jsou tu, snad není žáčka, který by se z nich netěšil. Léto na polích s dozrávajícím obilím, v sadech s ovocem, v zahradách dozrává skoro vše najednou a všichni mají plné ruce práce. Léto plné cestování, setkávání přátel, grilování. Léto, tak jak má být.
A moje kolo Pepa a já, jsme zahájily druhou stovku. V sobotu jsem vyrazila jen tak, že se projedu, ale poručte si,když to kolečko vás tak pěkně táhne do kopců. Projela jsem Radovesickou výsypku, Štěpánov a přes Skalici jsem se chtěla vrátit na Bílinsko. Na rozcestí jsem to vzala obráceně na Lhotu, vísku pod velkým kopcem, Dříve se říkalo hladová Lhota. To už dnes není pravda. Ves zřejmě plná už jen chatařů, moc pěkně upravená. Lhot je prý v Čechách kolem 300. Vracet se mi nechtělo a tak jsem jela rovnou za nosem, až jsem se octla v Třebenicích, kde je Muzeum českého granátu a Expozice hradů Českého středohoří. K vidění jsou nádherné šperky, stojí to za návštěvu.
Zastavila jsem u místní hospody, že si dám něco dobrého, vonělo to široko, daleko, sedělo v předzahrádce plno cyklistů. Ale ouha, ještě že jsem se podívala do brašny. Měla jsem tam jen 100 Kč a nejnižší cena začínala na 130,- Kč. Ani občanku jsem u sebe neměla. To by byla ostuda. Kousek dál, naproti kostelu je Čokolatérie a tak jsem si dala výbornou ledovou kávu se zmrzlinou, kterou chválí všichni, kdo ochutnají. Vyfotila jsem dvě mladé dívčiny, které obsluhovaly, povídaly jsme si a prý si článek na i60 přečtou. I ony už o íčku slyšely a to mě potěšilo. Zdravím děvčata a určitě na vaši výbornou kávu se zmrzlinou zase přijedu.
Vydala jsem se na zpáteční cestu přes Vlastislav, Teplou, Kocourov, Milešov, Kostomlaty a konečná zastávka Světec. Před Kocourovem jsem fotila a jela kolem paní, které vezla starého pána v invalidním vozíku. Dali jsme se do řeči, on moc pookřál, když začal vyprávět o této krásné krajině. I když už nemohl chodit, měl velkou lásku k životu a jeho dcera se svojí péčí o něho, mu zřejmě moc pomáhala. Měli takovou víru v srdci a pokoru k životu, že jsem se velmi snažila nerozplakat se. Říkali, že je to jen zastavení na této pozemské pouti a život na jejím konci určitě nekončí. Z jejich povídání jsem si odnesla přímo mysteriózní zážitek .A nejen z hovoru, ale i z nádherné Boží krajiny, plné zrajícího obilí. Rozloučili jsme se a dojela jsem domů. Nabita dojmy i energií, vítr v zádech i ve vlasech. Jsem tak volná a helmu si nasazuji jen když frčím z kopce. Ujela jsem šťastných 40 km.. Zažila jsem magické setkání jak lidské, tak v lůně přírody.
Přeji všem nádherné zrající léto!