Víc už od života nečekám
Ilustrační foto: Ingimage

Víc už od života nečekám

24. 5. 2021

Zase jsem se dlouho odmlčela. Ne, že bych neměla inspiraci. Naopak. Každé otevření počítače, každý telefonát nebo osobní setkání s kýmkoli znamená přísun informací, které se vrší a zahlcují mysl. Někdy pobaví, často otráví, občas i potěší.

Společné mají jen to, že se čím dál častěji opakují. A v tom mě utvrdil i nedávný článek na téma tchánů a tchyní…

Mezilidské vztahy jsou totiž moje parketa. Vím, že zdaleka nejen moje, stačí vstoupit do knihkupectví (konečně!) a na první pohled je jasné, že současná literatura představuje hotovou explozi titulů na toto téma. Není se čemu divit, vztahy mezi lidmi jsou nedílnou součástí našeho každodenního života, ať už o ně člověk stojí nebo se jim vyhýbá. Všichni s nimi máme své zkušenosti, ze kterých čerpáme a podle toho s nimi nakládáme. Každopádně je to téma čtivé, třaskavé, vděčné… a troufám si tvrdit, že i věčné.

Doba se změnila. Přestože už nic už není (a bůhví, jestli bude) jako dřív, přežili jsme. A po nelehkém období delším než rok se pomaloučku a opatrně (jak kdo) vracíme ke starému životu. Dlouho jsme se drželi doma a (víceméně) na nic si nestěžovali. Ven jsme chodili jen s rouškou, v supermarketu dodržovali rozestupy, dezinfekci stříkali i na citróny či kelímky s jogurtem a objímat s nejbližšími jsme se mohli jen virtuálně. Seděli jsme u televize a sledovali, jak se neznámý virus z daleké Číny mění ve světovou pandemii, kterou lidstvo nepamatuje. A tak jsme se s domácím vězením museli popasovat každý po svém. Ten, kdo se dobrovolně nevydal na pomoc nejhůře postiženým, naučil se třeba novému řemeslu nebo cizímu jazyku, jiný dokonale vygruntoval garáž a někdo měl (konečně!) čas poznat blíž členy vlastní rodiny…

Mně se například podařilo vydat knížku (samozřejmě o mezilidských vztazích) a přečíst spoustu jiných. Na stejné téma. Snažila jsem se myslet na něco jiného než na koronavirus, chytala jsem se každé maličkosti. Chtěla jsem zkrátka i v těch špatných časech psát o něčem aktuálním, ale pokud možno hezkém a pozitivním, alespoň z úhlu mého pohledu. Tu a tam jsem za to dostala trochu za uši, ať už tady na portálu nebo ve své knize, ale neodradilo mě to. Pandemie naštěstí mě a mé nejbližší nezasáhla fatálně (jsem za to nesmírně vděčná), a proto jsem si mohla dovolit trápit se třeba právě svojí nesmiřitelností s pozicí tchyně, kterou jsem se stala před třinácti lety, přesně 24. května 2008.

Úvah na dané téma jsem napsala už několik. Nechci se opakovat (stejně určitě budu), a tak jen konstatuji, že můj muž (na rozdíl ode mě) svoji roli tchána vůbec neřeší. Míra jeho oblíbenosti u partnerek našich synů ho nestresuje, je svůj za každých okolností a podle toho také jedná. Já bych teoreticky (vzhledem ke své herecké minulosti) roli tchyně měla zvládnout levou zadní, ale nikoli. Náš vztah se vyvíjel ve vlnách. Zpočátku záplava štěstí a bezvýhradné nadšení, potom přirozené střízlivění, oboustranné, nenápadné a lehounké jak pírko, aby po narození vymodleného potomka nastalo na jedné straně jisté rozčarování a na té druhé (mojí) přehnané očekávání. Chtěla jsem mít vnoučka občas i na víkend…

Po šesti letech jsem došla k závěru, že role tchyně se nedá naučit. Musela jsem k ní dozrát. Musela jsem toho dost uznat, hodně pochopit a taky (si) mnohé odpustit. Můj syn měl pravdu - chtělo to čas, trpělivost a vzájemnou toleranci. Nevím, jestli přispělo i odloučení během pandemie, přímluvy rodinných příslušníků nebo samotné přání (o to cennější) z úst mého vnuka, ale dočkala jsem se. Během posledních čtyř týdnů jsem si už podruhé užila společné usínání i probouzení s vnoučkem v těsném objetí. Naživo, ne virtuálně. Bez tabletu, s Křemílkem a Vochomůrkou na dobrou noc a s dlouhým povídáním ráno před snídaní… A to všechno za vlídné podpory mojí snachy. Jsem si jistá, že všechny své ostatní životní role plním vzorně (nebo se o to aspoň snažím), takže na stará kolena snad budu i dobrá tchyně. Protože moje (skvělá) snacha (možná) už konečně věří, že mou největší touhou a jedinou ambicí je být milovanou babičkou. Nic víc už od života nechci. A hlavně ani nečekám.

Hezké vztahy v běhu času vám přeje

HŠ.

Glosa Hany Švejnohové
Hodnocení:
(5 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Štěpánková
Pěkně napsaný příběh.
Hana Švejnohová
Ano... je to složité a každý na "našem" portálu by mohl převyprávět svoji osobní zkušenost. Faktem je, že pro muže v jakémkoli věku je vztah mezi manželkou a matkou ve většině případů "tanec mezi vejci" a pokud si to obě drahé ženy vyřeší ke spokojenosti obou, je to šťastný muž...
Marie Doušová
Na téma tchýně bych mohla psát velmi nelichotivé a opravdu nehezké věty.Tchána jsem neměla ,ale tchýně mi dávala velmi jasně najevo ,že jsem nežádoucí a pro jejího syna apsolutně nevhodná. Neměla jsem vysokou školu a ona si přála úplně jinou a pro sebe vyhlédnutou nevěstu. Nikdy jsem nelitovala ,že přes její velmi nepříjemné a urážlivé řeči jsem si vzala jejího syna , kterého vychovávala babička,protože ona to moc nezvládala. Můj manžel byl hodný,milující manžel a výborný otec. Dodnes nechápu ,jak je možné,že jeho matka byla taková zatvrzelá. Ke konci svého života si mi nakonec omluvila a byla ráda ,že jsem jí vše odpustila. Nezapomněla jsem na chvíle ,které nám v životě připravila.Nebylo to lehké ,ale moje děti jí nikdy neodpustily a vůbec na ní raději nevzpomínají.
Milan Pepo
PS: ,,Obul Y" jak píši rychle..."
Milan Pepo
Paní Hanko, ono i ten vztah dvou ,,bojovnic" o nejdražšího chlapa jejich života může být nakonec o tom, že... no chudák chlap. :-) Pán Bůh mi babi odpusť co teď napíši. Takže... Je to už hodně pár let, kdy to nešlo jinak a naši si vzali k sobě tátovu mámu. Smekám před svou mámou. Ctíme v rodině čtvrté přikázání. Takže z hlediska mámy... starala se o svou tchýni, matku svého muže. Někdo by řekl. ,,Naprosto vražedná kombinace." Jezdil jsem už k našim jen občas. Babi měla svůj pokoj, máma se o ni starala. Ale tak opravdově... podle toho čtvrtého přikázání. Tak jsem jednou přijel domů a vyslechl rozhovor ,,snachy a tchýně." Měly nějaký spor a ... já nevím kdo s tím začal. Prostě se začne vytýkat kde co. ,, Já nevím jak jste si jej vychovala! Na záchodě není schopen sundat prkýnko!" ( Znáte to ženský?) :-) Reakce by byla... Babi reagovala naprosto neočekávaně. : ,,Irinko, on nejenže nesundá prkýnko, ale ani si neumyje ruce!" ,,Co neumyje ruce!!! při obědě si masné ruce utírá do ubrusu!" ,,A..." No a teď se tedy matka a snacha, nebo chcete- li tchýně a snacha ,,obuli|" jak Vy píšete do toho ,,nejdražšího" chlapa jejich života. Rukou či hlasem nerozborným. Až mi bylo tatíka líto. Tak jim povídám... ,,Nechte toho. Já vím, že v každém chlapovi je kus čuněte. Ale Pán Bůh nás stvořil jako první a prototyp je vždy nějak nedokonalý . Teprve druhý model, tedy Eva už měl ty chyby vychytaný. Tak se ženský dohodněte nakolik vás irituje zvednutý prkýnko na záchodě. Já jdu s tátou na pivo a vy si to vyříkejte. Co jsi si babi udělala to máš a co jsi si si mami za manželství vychovala to máš taky." Takže tady se shodly matka i tchýně. :-) PS: zvednuté prkýnko na WC mě vytáčí k nepřítomnosti. :-D
Hana Švejnohová
Tak to jste mě fakt pobavil, Milane!!! Vztah mezi tchyněmi a zeti má ovšem nesrovnatelně lepší pověst než vztah dvou "bojovnic" o nejdražšího chlapa jejich života... :-)
Milan Pepo
:-D pěkný článek, nebo úvaha. Ale na co reagovat? Šel by ,,rozporcovat" na několik částí na které by se dalo odpovědět. Tak já si vybral tu ... tchýni. :-) Takže rodinné vztahy. Tchýně a zeť. Teď nevím co je horší. Jestli tenhle vztah, nebo vztah tchýně vs. snacha. Svoji tchýni jsem miloval. Tedy tak... prostě jsme si svým naturelem padli do oka. Ona generál, já generál. Řekla mi hned po svatbě, abych jí říkal mami. Nebyl problém. Tak jsem měl mámy dvě. Pamatuji si na jednu situaci. Nějak jsme se s ženou doma nepohodli. Znáte to. Občas je to v každém manželství. My to tedy řešili... oba dva státnici z psychologie. Tak jsem to v tom vrcholu sporu obrátil . Znáte to? Ono je to spíš reakce žen. ,, Tak jestli máš problém, sbalím si kufry a jdu k mamince..." ( A následuje fňukání, nebo pláč). No a já to jednou otočil. Tedy kromě toho fňukání, či pláče. Povídám: ,, Helčo nech toho, nebo si sbalím kufry a uteču k mamince." Zarazila se. ,,No tak si uteč k mamince!" A já na to: ,, No počkej, já uteču k mamince, ale k tvojí. Pak jí vysvětluj..." To ji totálně odbouralo. ,,Mili prosím ne... to bych s ní nevydržela." A bylo to. Takže na svou tchýni i po letech nedám dopustit. ;-)
Hana Švejnohová
Zdravím Vás, paní Olgo, a musím přiznat, že Váš stručný a jasný úhel pohledu s označením "pesimistický" mě zaujal. Když jsem se o Vás z Vašeho profilu dozvěděla, že máte tři dospělé děti a zatím žádné vnouče, naprosto Vás chápu. Máte určitě tisíc jiných důvodů žádat od života mnohem víc. Mě by taky při způsobu života, který jsem dlouho vedla, kdysi nenapadlo, jak vášnivá babička budu... či přesněji bych chtěla být. Tím víc, že k celkem sedmi "vyvdaným" vnoučatům v dospělém či pubertálním věku, které jsem si v mezích možností mohla užívat, přibyl tento můj jediný pokrevní vnouček, navíc od jediného syna... A matky jediných synů (a nemusí to být zdaleka "mamánci"!), to je kategorie sama pro sebe. V tom mi může dát za pravdu zase jen matka jediného syna, což je (a zůstane!) také moje snacha. A protože čas letí a období silného pouta mezi vnoučaty a prarodiči má jisté limity, tak tuto lehce zpožděnou vzájemnou "zamilovanost" se svým vnoučkem prožívám až příliš. Však mě za to taky moje kamarádky ( a několikanásobné babičky) peskují... Ale tyto pocity i zkušenosti jsou vskutku nepřenosné, každý z nás je jiný, někdo má víc štěstí, někdo zase víc vůle - a ne vždycky to vyjde ke spokojenosti všech zúčastněných. Pro mě je zkrátka ideální a zcela dostačující, když si svého vnuka "můžu" vyzvednout jednou za týden ze školky a strávit s ním odpoledne, a cca jednou za měsíc ho mít aspoň na část víkendu. A opět záleží na úhlu pohledu každého jedince, jestli jsou moje požadavky v roli babičky přehnané... :-)
Marie Faldynová
Na vnoučata jsem se těšila a se snachou si rozumíme, kdyby se vztahy nedařily, mrzelo by mne to.
Marie Doušová
Být tchýní a babičkou mi nedělá vůbec žádný problém.Miluji svá vnoučata a vážím si manžela mé dcery.Chce to jen nebýt vlezlá a chápat mladé manželství .Pomáhat tam, kde to jde a vzpomenout si na své mládí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.