Není ptáček jako ptáček
Ilustrační foto: zgastro

Není ptáček jako ptáček

12. 6. 2023

Ani se mi nechce věřit, že za pár týdnů už to bude rok, co si nesu následky zranění na elektrokole z loňského léta. Můj život se tím změnil a zkomplikoval, ale běží dál…

Od konce května ležím na klinice s dobrou pověstí a krásným výhledem na Prahu. Už nemám vyměněné jen obě kyčle, ale na stará kolena mám i jedno z nich nové. Totální endoprotézu zdevastovaného kolenního kloubu mi provedl stejný specialista na stejném operačním sále jako před lety, takže jsem tu skoro štamgast. Jen svůj pokojíček ve druhém poschodí na lůžkovém oddělení ortopedie jsem si tentokrát nemohla zajistit, protože tam zrovna probíhá rekonstrukce.

Nu což, snad to přežiju i s nějakou sympatickou spolubydlící…

Stalo se. Ona s varózním (do O) pravým kolenem, já s valgózním (do X) levým. Společně bychom daly dohromady jednu rovnou zdravou nohu. Padly jsme si do oka už při cévkování v předoperačním pokoji. A hned po procitnutí z narkózy na JIPce jsme si potykaly.

Veselá kopa od Kladna nebyla jediná, kdo přispíval k dobré náladě mezi hadičkami a pulzujícími přístroji, které střežily naše životní funkce. Skvělý byl totiž především celý sehraný personál. Počínaje energickou staniční sestrou s originálním smyslem pro humor přes všechny sestřičky a sanitářky až po dva zdravotní bratry, kteří pro nás byli ochotni udělat cokoli.

V pátek jsme zjistily, že v celém areálu kliniky nejde televize. Byly jsme upoutány na pooperačním pokoji, který pro nedostatek míst vznikl z JIPky odpojením našich těl od přístrojů a konečně i odložením vuittonky. To je výraz pro typický nemocniční módní doplněk v podobě závěsné igelitové kabelky v různých odstínech žluté…

Navzdory prvním krůčkům v rámci rehabilitace jsme se mohly pohybovat hlavně prostřednictvím polohovací postele, takže perspektiva víkendu bez televize se nám zdála poněkud pochmurná. Zdravotní personál nás nemohl jen bavit, a drogy v žilách, mírnící pooperační bolesti, neúčinkovaly pořád stejně.

Páteční večer jsme si ještě vystačily, ale v sobotu už jsme trochu brblaly. A tak, jak je mým dobrým zvykem řešit různé nepříjemné situace po dobrém – například kultivovaným písemným oslovením pokud možno nejvyššího šéfa, odeslala jsem v sobotu odpoledne z mobilu e-mail na adresu provozní a finanční ředitelky kliniky:

Vážená paní ředitelko,
veškerá  péče i personál na Vaší klinice je opravdu na vysoké úrovni, za což patří všem náš dík. Ale snad by ke komfortu platících či doplácejících klientů měla podle vašich dispozic patřit v dnešní době i funkční televize, a jestliže už třetí den "není signál" a nikdo s tím nic nemůže udělat dříve než v pondělí, uznejte prosím, že tohle v pořádku není. Vím, že se to dá samozřejmě  vydržet i bez televize, ale po operaci někteří z nás nemohou ani chodit ani dlouhodobě číst, a víkend v nemocnici bez televize je obzvláště dlouhý...Tak mi prosím nemějte za zlé, že jsem se Vám rozhodla i za ostatní klienty podat tuto informaci. Děkuji za pochopení a věřím, že se postaráte o nápravu.
S pozdravem H.Š.

Samozřejmě jsme si absenci televize vynahrazovaly vlastními silami, jen nám bylo líto, že v neděli neuvidíme Případy mimořádné Marty.

Vtom k nám do pokoje vstoupil zdravotní bratr, který nepronesl snad jedinou větu bez nějaké vtipné pointy.

„Dámy, neručím za výsledek, ale něco zkusím, jo?“

V ruce držel – světe div se – jehlu na sepnutí masových závitků. Zapnul televizi, vytáhl kulatý kabel ze zdi, píchl do něj jehlici a tu v místě napojení s kabelem přilepil zdravotnickou lepicí páskou k rámu ventilačky. V tom okamžiku se obrazovka rozsvítila a naskočil obraz i zvuk. Ještě maličko zavrtěl jehlicí, aby byl obraz perfektní, a zázrak byl na světě. Pro nás dvě, které bychom tuto anténu uměly použít výhradně na španělské ptáčky, zcela určitě.

Zíraly jsme na to s otevřenou pusou a náš obdiv nebral konce.

V pondělí hned zrána mi přišla odpověď od paní ředitelky:

Vážená paní Š.,
Velice se omlouvám za vzniklou nekomfortní situaci, kterou skutečně nebylo možné – z důvodu nedostatku materiálu – vyřešit dříve, až dnes. Osobně jsem v sobotu byla přítomna na klinice, abych situaci s kolegy vyřešila, ale nepodařilo se nám to. 
Děkuji za pochopení.

Nemeškala jsem tedy a napsala okamžitě další e-mail:

Děkuji Vám, paní ředitelko, za odpověď, a musím v této situaci velmi pochválit Vašeho zaměstnance "bratříčka" M na pooperační ortopedii, který s humorem a mimořádnou vynalézavostí vytvořil improvizovanou anténu z kovové jehly na masové závitky!!! Nevím, kde ji vykouzlil, ale každopádně  jsme díky němu mohli sledovat v sobotu i v neděli večer naše oblíbené pořady.
Takoví zaměstnanci jsou k nezaplacení!
Děkuji Vám za Váš zájem a věřím, že od zítřka proběhne náš rehabilitační pobyt už se vším, co k němu  patří.
Hezký den Vám přeje H.Š.

A vzápětí další reakce paní ředitelky:

Dobrý den, paní Š, tak tohle určitě na žádné klinice v Praze, možná ani v České republice, nezažijete :-) Do kopie dávám staniční sestru, která předá osobní poděkování „bratříčkovi“ M  :-)
Užívejte si pobyt u nás a přeji hezký den.

Paní ředitelka má pravdu. Chytám se prostě každého stébla, které v tom našem nemocném světě vede aspoň k jedné malé radosti denně. Třeba ke zjištění, že pořád jsou ještě někde lidé na správném místě.

 

Z rehabilitační kliniky vás zdraví a hezké vztahy v běhu času přeje

H.Š.

Glosa Hany Švejnohové
Hodnocení:
(4.9 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.