Práce kvapná . . .a jak že je to dál?
Ilustrační foto: pixabay.com

Práce kvapná . . .a jak že je to dál?

21. 5. 2021

Těsně před koncem pracovní doby před vánočními svátky a mou dovolenou jsem dostal echo od kamarádky, že přišly nové počítače a že u ní mám mimo pořadí jeden kus, když jí to pomohu nastěhovat do skladu. Hned jsem šel, už jsem se viděl doma u dětí a manželky a ještě mne čekal nával na Florenci u autobusu. Byla to pro mne práce na půl hodinky, ona byla velice příjemná a nový počítač také nebyl k zahrození. Ještě jsme si popřáli a zapili to dvojkou bílého. Pak jsem si už svoji bednu valil po chodbách na rudlu do mé protekční kanceláře přes dvě budovy a dva výtahy až na střechu s krásným výhledem na celou Prahu. A že to bylo tak vysoko, kam už ani výtah neměl dveře, tak jsem musel tu bednu na těch posledních pět schodů vynést. Jeden jediný schod navíc, než jsem si myslel, že tam je, způsobil řetěz problémů na celé vánoční svátky – bylo jich totiž šest. O ten šestý nad plán jsem si narazil holenní kost levé nohy a rozsekl stejný nárt o schod nižší, pak jsem po té bedně s počítačem sklouzl zpátky na ty schody a vyvrátil si ještě palec od pravé ruky a po zádech se skutálel dolů.

Ten den jsem se jen stěží dobelhal domů, vrátný mi půjčil hůlku ze starých zásob, hodně to bolelo, tak jsem si na to dával octanové obklady, nespal jsem a ráno jsem už byl první u nás na chirurgii, tam se na to doktor koukl a řekl, že to bude s největší pravděpodobností jen nějaké odražené a naražené a pořádně odřené, dal mi dvě injekce na bolest a pro jistotu mne poslal na druhý konec chodby na rentgen. A já zase spěchal, už abych byl doma – s dětmi na pohádkách u televize. Nechtěl jsem se zdržovat oblékáním boty a kalhot a tak jsem se v naprosto prázdné vánočně vyzdobené chodbě odbelhal ve slipech na druhý konec a tam jsem se posadil s náručí svršků a s lístkem na rentgen v puse. Jen jsem si ale sedl, tak se ale otevřely dveře z toho rentgenu a naproti mi vyšla sestra s nataženou rukou, aby mi odebrala z pusy ten lísteček. Bylo mi 35, ale předstíral jsem sportovce - kuželkáře kolem 20, a tak jak se otočila, tak jsem se chtěl jen rozmáchnout směrem dolů pro botu (jako na kuželkách při hodu) na zemi – sebrat ji v tom pohybu a na té zdravé noze a s kalhotami v náručí a s botou v ruce jsem chtěl za ní odskákat jako mladý a ještě vysoce výkonný skokan – klokan - Skypy. Ale náhle mne při tom pohybu postihla nesnesitelná bolest v zádech a tu botu jsem pořádně v prstech neudržel a ta vylétla z ruky a pořádně bouchla do dveří protější ordinace. A já se nemohl bolestí ani narovnat a jen stěží jsem popadl dech, a tak jsem se zpátky sesunul úplně vyřízený na lavici. Sestra postřehla, že mne někde potratila, a s tím papírem se tedy vrátila a střídavě koukala na mne a pak do toho papíru. Pak chytila ona dříve ten dech a na celou chodbu začala řvát, že tam asi už od rána na druhé straně zase chlastají, protože píšou, že se jedná o pravou ruku a levou nohu a že to jsou ale evidentně i záda – plotýnky a že včera si tam doktoři pletli pravé a levé končetiny – to už říkala jen tiše a jen pro mne, když mi pomáhala vstát. Vtom se otevřely s velkým zpožděním ty dveře, kam dopadla před okamžikem ta má bota a tamní trochu „rozvrkočená“ sestra té druhé sestře povídá, proč k nim buší na vrata, vždyť já nejsem jejich pacient a že nic nepijí – bohužel – dodala pro sebe a přivřela dveře a s někým chlápkem (?) se tam smála.. V tom jsem konečně popadl dech i já a s bolestí jsem to těm sestrám bratrsky vysvětloval. Všichni jsme se tomu nasmáli – jednomu z nás to šlo hůř – mezižeberní nervy - to je svinstvo. Přišel i ten můj chirurg z druhého konce chodby, ten mi napravil ta záda trhnutím hlavy, to jsem si prý udělal také tím pádem, tak to tam pak připsal – tím to bylo po administrativní stránce také vše vyřízeno k dennímu pořádku.

Rentgen ukázal, že to je všechno jen naražené, a tak jsem se jen mazal tři týdny takovou černou mastí, ale bolelo to jako čert několik nocí – bylo lepší ležet jen na břiše, ale konzumaci vánočního cukroví to nevadilo. Jo – někdo se musí vydrápat k zmrzačení až 8 849 m n. m. na Mount Everest, já tak daleko nikdy nemířím – vyrostl jsem z malých poměrů a vyšší ambice na zabití nemám – staré dobré domácí schody v úřadě ve Spálené v šestém a půltém patře také dokáží pořádně člověka porouchat, když je jeden podcení. A hlavně si pamatujte – práce kvapná je . . . . . platná.

Můj příběh
Autor: Martin Vrba
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Paní Jurečková, to bylo mnohem dříve, kdy jsem byl poprvé po úrazu bez nálady. Když jsme se měli přestěhovat z Vysočan do Malešic, tak jsem se šel rozloučit na fotbalové hřiště s kamarády a s okolím Rokytky a to jsem udělal rychlým během a chtěl jsem si zkrátit cestu přes malé dětské hřiště skokem přes sešlápnutý drátěný plot asi do výšky 60 cm, ale on tam zůstal ten ostnatý drát, který ho nahoře ukončoval a ten mne vzal pod krkem a já spadl na záda, do toho plotu, jako do peřiny a pak už jsem jen čekal, kdy se vyřine krev z těch tepen na krku – nestalo se však nic, ty železné trny se trefily těsně vedle, bylo mi 11 a i potom jsem měl nesčetně úrazů na kole a při fotbale, že tento byl jen první nebezpečnější v řadě dalších. Nejhorší byl ten, kdy mne retardovaný zedník shodil z právě dokončovaného domu, když jsem mu vyčítal špatně odvedenou práci, a já spadl naštěstí „jen“ na balkon, který zrovna v tom místě byl – bylo mi tehdy 18 a dělal jsem stavební průmyslovku a byl jsem tam na praxi - a to mne strašilo ještě několik let ve spaní a vedlo to k tomu, že jsem se bál od té doby výšek.
Jana Jurečková
Příběh by mohl vypadat jako úsměvný, ale určitě ve vás byla malá dušička. Ze své zkušenosti vím, že se může něco stát, když to nejmíň čekáte.
Alena Švancarová
Pane Vrbo skvělé počtení a dodatky v odpovědích jakbysmet.
Eva Mužíková
Situace v nemocnici mne díky perfektnímu vylíčení opravdu pobavila. Hlavně že jste si nic nezlomil a počítač pád také přežil....
Alena Velková
Je to dobrá historka...mohla se tak stát nebo může být trošku přibarvená, aby se to lépe četlo, ale to je věcí autora...je třeba vše brát s nadhledem...myslím, že cílem zdejších článků je mimo jiné i ostatní pobavit, rozhodně nechápu, proč by se kvůli tomu měli lidi do sebe navážet...
Martin Vrba
Jo – ještě tam máte paní Šimková: že to nebylo pěkné, když jsem se producíroval ve slipech po nemocnici. Tak si trochu – ale jen trochu budu fandit. Bylo mi kolem 35 let a měl jsem skvělou dobře vypracovanou skoro dvoumetrovou postavu a boxerkách byl na mne docela hezký pohled. Ale on tam vůbec nikdo z normálních lidí – pacientů nebyl – jen doktoři a věděl jsem, že hned zapadnu do toho rentgenu. Manželka přitakává, že ano, že jsem byl hezkej (a tišeji dodává, že i hodně sebestřednej chlap. To nyní jsem fyzická troska, manželka zase přitakává a dodává, já ale taky. Tak jsem vám odpověděl na všechno a i s manželkou a s humorem a dodávám, že ta sebestřednost mi už asi zůstane. Lvi nesmí dělat ostudu svému znamení. :)
Martin Vrba
Paní Šimková, psal jsem to o své ženě, že v pohostinství pracuje 40 let, ale je o skoro stejné, jako bych tam pracoval i já – všechny problémy řešíme společně. A za druhé, i v těch ponožkách můžete u nás opustit chirurgii, protože ta u nás má svlékací kabinku, z té na chodbu můžete odejít klidně nahatá, protože o vás už doktor neví, jakmile opustíte ty prvé dveře od něj. Pozor – následuje vtip: Vy jste z Mukačeva, že k vám ještě svlékací kabinka nepronikla? A asi jste v nemocnici nikdy nebyla a nevíte, že i tam je možné potkat docela běžně starší pacienty, kteří jsou už i dementní a ty lze najít nahaté kdekoli a dokonce i na jiném pokoji v jiné posteli. Vtipné to moc není, ale tragikomické ano. A já jsem ve svém životě vystřídal opravdu hodně zaměstnání, proto mám tolik zážitků z mnoha prostředí a zároveň vás upozorňuji, že si vždy ke každému příběhu toho i dost vymyslím, aby byla ta sranda, to se snad tady smí, hlavně to nesmí nudit. A vůbec mi nevadí, když mi napíšete, že to nebo ono není možné, co zde popisuji, budete mít určitě v mnohém pravdu. Pozor – následuje vtip: Nebo unesu i to, když mi napíšete, že jste při čtení mého článku musela být třikrát restituována, protože jste umírala nudou. Zasměji se tomu – tak si představuji humor a kritiku. Neberu se vůbec vážně – opravdu ne. Neberte se také tak vážně a budete mít šťastnější život a stanete tak i méně zranitelnou. To, že jste se mne pokusila nyní právě zkritizovat, tak to já beru naopak jako váš velký pokrok a pokračujte v tom – tak má probíhat normální konverzace – jen tam sama přidejte trochu humoru – držím vám palce a já vás v tom budu zase jen podporovat! Mějte se moc pěkně!
Hana Šimková
A ještě píšete, že jste dělal 40 let v pohostinství a najednou se objevíte v protekční kanceláři na půdě.
Hana Šimková
Milý pane Vrba , žádný doktor b y Vás nepustil v ponožkách a slipech z ordinace. To, že jste se tak producíroval po nemocnici moc vtipné není
ivana kosťunová
Na T602 jsem začínala, myslím že to byly DOSSovské programy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.