Těsně před koncem pracovní doby před vánočními svátky a mou dovolenou jsem dostal echo od kamarádky, že přišly nové počítače a že u ní mám mimo pořadí jeden kus, když jí to pomohu nastěhovat do skladu. Hned jsem šel, už jsem se viděl doma u dětí a manželky a ještě mne čekal nával na Florenci u autobusu. Byla to pro mne práce na půl hodinky, ona byla velice příjemná a nový počítač také nebyl k zahrození. Ještě jsme si popřáli a zapili to dvojkou bílého. Pak jsem si už svoji bednu valil po chodbách na rudlu do mé protekční kanceláře přes dvě budovy a dva výtahy až na střechu s krásným výhledem na celou Prahu. A že to bylo tak vysoko, kam už ani výtah neměl dveře, tak jsem musel tu bednu na těch posledních pět schodů vynést. Jeden jediný schod navíc, než jsem si myslel, že tam je, způsobil řetěz problémů na celé vánoční svátky – bylo jich totiž šest. O ten šestý nad plán jsem si narazil holenní kost levé nohy a rozsekl stejný nárt o schod nižší, pak jsem po té bedně s počítačem sklouzl zpátky na ty schody a vyvrátil si ještě palec od pravé ruky a po zádech se skutálel dolů.
Ten den jsem se jen stěží dobelhal domů, vrátný mi půjčil hůlku ze starých zásob, hodně to bolelo, tak jsem si na to dával octanové obklady, nespal jsem a ráno jsem už byl první u nás na chirurgii, tam se na to doktor koukl a řekl, že to bude s největší pravděpodobností jen nějaké odražené a naražené a pořádně odřené, dal mi dvě injekce na bolest a pro jistotu mne poslal na druhý konec chodby na rentgen. A já zase spěchal, už abych byl doma – s dětmi na pohádkách u televize. Nechtěl jsem se zdržovat oblékáním boty a kalhot a tak jsem se v naprosto prázdné vánočně vyzdobené chodbě odbelhal ve slipech na druhý konec a tam jsem se posadil s náručí svršků a s lístkem na rentgen v puse. Jen jsem si ale sedl, tak se ale otevřely dveře z toho rentgenu a naproti mi vyšla sestra s nataženou rukou, aby mi odebrala z pusy ten lísteček. Bylo mi 35, ale předstíral jsem sportovce - kuželkáře kolem 20, a tak jak se otočila, tak jsem se chtěl jen rozmáchnout směrem dolů pro botu (jako na kuželkách při hodu) na zemi – sebrat ji v tom pohybu a na té zdravé noze a s kalhotami v náručí a s botou v ruce jsem chtěl za ní odskákat jako mladý a ještě vysoce výkonný skokan – klokan - Skypy. Ale náhle mne při tom pohybu postihla nesnesitelná bolest v zádech a tu botu jsem pořádně v prstech neudržel a ta vylétla z ruky a pořádně bouchla do dveří protější ordinace. A já se nemohl bolestí ani narovnat a jen stěží jsem popadl dech, a tak jsem se zpátky sesunul úplně vyřízený na lavici. Sestra postřehla, že mne někde potratila, a s tím papírem se tedy vrátila a střídavě koukala na mne a pak do toho papíru. Pak chytila ona dříve ten dech a na celou chodbu začala řvát, že tam asi už od rána na druhé straně zase chlastají, protože píšou, že se jedná o pravou ruku a levou nohu a že to jsou ale evidentně i záda – plotýnky a že včera si tam doktoři pletli pravé a levé končetiny – to už říkala jen tiše a jen pro mne, když mi pomáhala vstát. Vtom se otevřely s velkým zpožděním ty dveře, kam dopadla před okamžikem ta má bota a tamní trochu „rozvrkočená“ sestra té druhé sestře povídá, proč k nim buší na vrata, vždyť já nejsem jejich pacient a že nic nepijí – bohužel – dodala pro sebe a přivřela dveře a s někým chlápkem (?) se tam smála.. V tom jsem konečně popadl dech i já a s bolestí jsem to těm sestrám bratrsky vysvětloval. Všichni jsme se tomu nasmáli – jednomu z nás to šlo hůř – mezižeberní nervy - to je svinstvo. Přišel i ten můj chirurg z druhého konce chodby, ten mi napravil ta záda trhnutím hlavy, to jsem si prý udělal také tím pádem, tak to tam pak připsal – tím to bylo po administrativní stránce také vše vyřízeno k dennímu pořádku.
Rentgen ukázal, že to je všechno jen naražené, a tak jsem se jen mazal tři týdny takovou černou mastí, ale bolelo to jako čert několik nocí – bylo lepší ležet jen na břiše, ale konzumaci vánočního cukroví to nevadilo. Jo – někdo se musí vydrápat k zmrzačení až 8 849 m n. m. na Mount Everest, já tak daleko nikdy nemířím – vyrostl jsem z malých poměrů a vyšší ambice na zabití nemám – staré dobré domácí schody v úřadě ve Spálené v šestém a půltém patře také dokáží pořádně člověka porouchat, když je jeden podcení. A hlavně si pamatujte – práce kvapná je . . . . . platná.
