Nic jsem nikdy v životě neměl úplně normální, ani vstup do Pionýra

Skvěle vybraná fotka k článku – moc děkuji – pionýrka přesně podle mého „politického“ přesvědčení!!! :)

Pane Berka, mohl bych samozřejmě pokračovat, že já jsem už od 6. třídy poslouchal pravidelně Svobodnou Evropu a později i Hlas Ameriky, že nikdo z naší rodiny nebyl nikdy ani na chvíli v KSČ, ale toho jsem se nechtěl dopustit, psal jsem to z pohledu žáka 3. třídy, kdy jsem si ještě skoro myslel, že Pionýr je jen jiný název pro Junáka (nadsázka). A později žáka, který něco jiného slyšel ve škole a něco jiného doma. Toho Junáka - časopisu (předválečné ročníky) jsem měl asi 50 cm vysoký štos, ale pročítal jsem si to stejně, jako Pionýrské noviny a Ohníček a třeba i Zápisník, ten byl pro vojáky, také jsem četl i Obranu lidu, atd. Jen bych dodal, že jakákoli dogmatická ideologie stojí za „starou Belu“ (chci být slušný). Rudá a dnes i Modrá. Škoda, že se nemůžu ale podívat kouzelným kukátkem zpátky v čase, jak vy vystupujete z toho Pionýra, co jste uvedl tehdy za tu příčinu, to jste nám neprozradil a jak to odnesl tehdy váš otec – komunista. Možná by stačilo, kdybych vám dnes nalil sklenku a pak vám sáhnul na nos a vy pak kápnul božskou, jak to tehdy bylo po pravdě. :) To jste byl v těch letech už tak vyspělý antikomunista, nebo jen reformní komunista, nebo se vám jen nechtělo chodit na schůzky, co bylo příčinou vaší revolty? :) P. S. A kam čuráte dnes?

Dobrý den, v důchodu doučuji čtvrtou třídu 1. stupně a vzpomínám, že jsme v jejím tehdejším věku byl hloubavý a vzpurný. Už tehdy jsem "čural proti větru". Šel jsem do školy a do kapsy jsem si zasunul pionýrský šátek. Povídám bezelstným úsměvem: "Soudružko učitelko, je pionýr povinný? Samozřejmě není, to je pro každého žáka čest. Dobře, tak já vystupuji" a vytáhnul jsem z kapsy zmuchlaný červený šátek a položil na stůl! Co následovalo? Pozvání rodičů do školy, kde jim paní ředitelka domlouvala. Otec komunista mi doma, jak se vrátil nařezal. Dnes se tomu směji. Co z toho vyplývá? Lidé buďte kritičtí a nenechejte se manipulovat. Hlavně dnes reklamami a sliby politiků. Přeji konečně hezké počasí. Váš Jindra Berka

***** /ten mobil / . Tak to bylo slavnostní vázání šátku. Také jsem se stala bez slávy pionýrkou, byla jsem na to hrdá ,nosila jsem sběr a a záviděla jsem ostatním pionýrům když dostali nějakou funkci. Já nikdy žádnou ,protože jsem nebyla z dělnické rodiny, tehdy jsem ten ústrk špatně nesla. Ještě že jsem směla říkat básničky pod jolkou .

No fajn pane Vrba, hlavně že se Vám to nakonec povedlo. Takový zážitek by poznamenal každého. Doufám, že ten šátek máte schovaný na věčné časy.

Také se mi podrobnosti z mého ošátkování vytratily z mysli. To až naše děti jezdily na slib jisker a pionýrů až do Prahy na Vítkov. Brr, bylo to tam uvnitř strašný. A to i po letech, kdy jsem se tam v rámci návštěvy Prahy vydala, mi v těch prostorách nebylo zrovna příjemně. Ale ty děti to asi tak necítily.

Na "ošátkování" si pamatuji. Nebylo to tak slavnostní a ve velkém, jak píše pan Vrba, ale trochu přece - v naší škole byl velký sál ( a tam každou sobotu kino) a my třeťáci jsme to prožívali ... Jako pionýrského vedoucího jsme pak měli vojáka z nedalekých kasáren - vymýšlel pro nás různé aktivity, soutěže, hry, bavilo nás to a navíc byl moc hezký, takže zvláště holky se do Pionýra těšily :-)

Moje matka byla proamerická a otec proruský. Neustále tátu škádlila, že ten její " amík " byl velký fešák a pocházel z bohaté rodiny. Jeho loď Japonci potopili a tak jsem taky nosil šátek.

Nějak mi to moje pionýrování moc v paměti nezůstalo, ale naše vesnice byla dlouhá "jako Lovosice", tak jsem se asi občas nedostavil. Čímž to všechno nijak neshazuji, byla taková doba. Ale, co si pamatuji velmi dobře, to bylo náboženství. Tedy náboženství... Sotva začala hodina, otevřely se dveře, tam pan ředitel a náš táta. No, ani jsem nezačal, už jsem skončil. Naše rodina byla odjakživa "bez vyznání". Všichni mohli, jen já ne, tak jsem to obrečel,ale nakonec jsem se smířil. Ani nevím, jak dlouho to náboženství ještě bylo.

Dovedu se vžít do zklamání dítěte bez ohledu na dobové okolnosti. Byla jsem na tom podobně jako Zuzana, mému tatínkovi jako bývalému skautovi se Pionýr nelíbil. Dovolil mi tam vstoupit až na druhém stupni, když jsme neošátkovaní zůstali ve třída dva - já jedničkářka a propadák Dvořák. Dlouho jsem si potom dopisovala s jedním zajímavým klukem z tehdejšího Leningradu.