Chtěl jsem být taky pionýrem. Byl jsem nominován, naučil jsem se slib doma a doktorka mi řekla, že na šátkování a slib už mohu jít, měl jsem totiž nějakou virózu.
Přijetí do Pionýra bylo slavnostní a hromadné pro několik škol v Muzeu Klementa Gottwalda (založeným krátce po Gottwaldově smrti v roce 1954 v novorenesančním bankovním paláci v Rytířské ulici v Praze, kde dnes sídlí Česká spořitelna). Moje učitelka musela vědět, že jedu také, protože si ode mne půjčovala papírovou pětikorunu na hromadnou jízdenku na tramvaj a četla ze seznamu i moje jméno. Bylo nás tam asi 200 ze všech škol v Praze, nazkoušeli jsme si pochod kolem celého sálu při hudbě a pak se jelo načisto a já dopadl blbě (jako Vlasta Burián bez medaile ve filmu Anton Špelec, ostrostřelec), šátek pro mne nebyl a nebyl jsem ani na hromadném seznamu. Bylo mi trapně, a tak při pochodu všech ošátkovaných kolem toho sálu jsem se od těch ošátkovaných oddělil a začal se slzami v očích sestupovat směrem z těch dlouhých schodů potažených červeným kobercem směrem z budovy – dál jsem jiný plán neměl – chtělo se mi hlavně někam utéct. Do toho slyším, jak si maminky povídají, on nemá šátek, a pak i naši hlavní pionýrskou vedoucí, kdo to je, to je přeci Martin z naší školy, jí někdo odpověděl, tak se za mnou rozběhla – už mi chybělo jen pár metrů z toho trapasu k východu. Martine, ty jsi přišel, ale soudružka učitelka si asi myslela, že budeš nemocen, tak jsi byl vyškrtnut ze seznamu. Nevadí, tak to uděláme ve škole zítra, do toho ale přišel nějaký voják a nějaký milicionář a ptali se, zda umím ten slib, přitakal jsem, že ano. Jo – tak to bude jinak a odvedli mne zpátky.
Pak nechali nastoupit zase všechny ty školy, milicionáře a vojáky a zase jsme všichni pochodovali kolem toho sálu, oni už s těmi šátky a já na konci jsem se od nich oddělil a podle pokynů odkráčel deset metrů k mikrofonu (ne jako poprvé k těm schodům z budovy) a pak jsem do ticha odříkal sám ten slib třesoucím se hlasem. Poprvé v životě jsem mluvil před tolika lidmi a k tomu ještě do mikrofonu, že to bylo tak hlasitě slyšet. Před chvílí jsme to měli jinak, za nás všechny to poprvé přečetla skupinová vedoucí pionýrů a my na závěr sborově jen řekli: „To slibujeme!“ Já pak dostal ruský šátek, ten byl z jiné látky, byl lehčí a měl i malinko jinou barvu, měl i „větší“ cenu (bylo jich málo) pak jsem sklidil takový potlesk, jaký jsem už bohužel nikdy v životě nesklidil a gratulovalo mi tolik lidí, co tam byli jako význační hosté z politiky a umění a byl jsem i v novinách a prý i v televizi, my ji ale doma neměli – tak nevím. Od té doby jsem se stal nejznámějším žákem naší školy. Jo – moc jsem se těšil, že budu tím pionýrem, snad mi za to nyní nesníží důchod. :)
