Často si kladu otázku, čím to je, že se na setkání s bývalými spolužáky těším více než s jinými lidmi, kteří též prošli mým životem. Myslím si, že důvod nejlépe vystihl Jan Werich, který vysvětloval svým přátelům, proč se proboha vrátil z té báječné Ameriky do své rodné země. Jeho odpověď byla prostá: "Já tam s nimi v klukovském věku nehrál kuličky!"
Prožili jsme spolu dlouhých 9 let, získávali společně první životní zkušenosti, naučili jsme se respektovat různé odlišnosti povah a charakterů a prožívali jsme i první lásky převážně platonického charakteru. Postupně se vytvářelo tzv. pevné jádro třídy, kde se sešli aktivní a podobně smýšlející jedinci. A právě na některém z nich záviselo, jestli se třída v dospělosti bude scházet nebo ne.
U nás první setkání proběhlo až po padesáti letech od nástupu do I. třídy. Naše Líba moudře počkala, až se přeženou aktivní léta ve znamení rodičovství, budování kariér, ale i (proč to nenapsat) na dobu, kdy už nám mužům poklesne testosteron na hladinu, která zaručí, že nebudeme chtít realizovat své erotické sny z mládí. Dlužno říci, že to při tom, jak některé ty 55-ky vypadaly, nebyl lehký úkol!
Letos v červnu, kdy už bude většina z nás naočkovaná, by to konečně mohlo vyjít! Budeme si mít toho tolik vyprávět o tom, jak jsme přežili covid a jak nám změnil naše životy.
Na přiloženém snímku je oslava mých 70-tých narozenin, kterou jsem pro zdravé jádro uspořádal v Plzni těsně před říjnovým uzavřením restaurací. Líba - "duše našich setkání" a bývalá reprezentantka ČSSR, ikona plzeňské házené, je druhá zprava při pohledu na snímek.
