Vnouče u nás nepapá. Častá starost prarodičů, která způsobuje neshody
Ilustrační foto: ingimage.com

Vnouče u nás nepapá. Častá starost prarodičů, která způsobuje neshody

6. 2. 2021

Chléb nakrájený na tenké proužky. V mandarince nesmí být pecka. Škraloup na kakau je fuj. Na talíři nesmí být nic, co je zelené. Dětské požadavky a představy o jídle jsou úsměvné, zábavné i otravné. Nejhorší je, když dítě u babičky či dědečka prohlásí: tohle nejím.

„Maminka mi dělá srdíčka,“ prohlásila při nedávné návštěvě babičky pětiletá Terezka.
„Jaká srdíčka?“
„No srdíčka. Jím jenom srdíčka.“

Následoval telefonát babičky snaše.

„Ona vyžaduje nějaká srdíčka. To jsou nějaké sušenky?“
„Ne, já jí vykrajuju srdíčka z tvrdého sýra, je to jediná šance, jak do ní dostat aspoň sýr. Nepije mléko, nechce máslo, nechce sýry, tak jsem ji nalákala na ta srdíčka.“
„Ale já nemám formičky na vykrajování srdíček.“
„Tak to ten sýr nesní. Nenuť jí ho. Zasekne se a nebude jíst celý den vůbec nic.“
„Něco jíst přece musí.“
„Hlavně ji do ničeho nenuť. Až vyhládne, řekne si. Pak jí uvař pár těstovin s kečupem. Ale musí to být kečup, nesmí to být rajčata z plechovky, ty nevezme do pusy.“

Babička si pomyslela, ať jdou s těmi cavyky do háje, ale splnila pokyny. Terezka vyhladověla a pak s otráveným výrazem začala jíst malou porci špaget s kečupem. Do čehož vstoupil děda se slovy. „Proč jí neuvaříš něco pořádného? Proč jíš tak hnusné věci?“

Terezka: „To je hnusné? Tak já to nechci. Já chci srdíčka.“

Snad každý si vybaví nějaké jídlo, které mu v dětství připadalo odporné. Každý zná něco, co odmítal jíst. Někomu ten postoj  vydrží celý život, někdo se tomu později směje a nechápe, co měl proti špenátu nebo rajčatům. Ovšem faktem je, že současný kult dítětě pronikl i do způsobu jejich stravování. Zatímco dříve v mnoha rodinách táta zavelel, že kdo nedojí, neodejde od stolu, nyní mají mnohé děti možnost se samy rozhodovat co budou jíst a co ne. Někdo to považuje za správné, někdo za rozmazlenost. Potíž nastává, když takové dítě zvyklé se samo rozhodovat navštíví prarodiče, kteří na rozhodování v pěti letech nebyli zvyklí. Ovšem odborníci na stravování upozorňují, že děti opravdu mají jiné chutě než dospělí.

„Rodiče, ovšem především prarodiče by rádi dali dětem nějaké pevnější normy co se stolování a jídla vůbec týká, ale obvykle se dnes věcem nechává volný průběh a někdy jsou všichni spíše rádi, že dítě vůbec něco sní. Ve srovnání s minulostí je velký výběr potravin, pokročily poznatky o nich, mnoho rodičů se o cenné látky v potravinách a interakci různých potravin i o jejich důležitost zajímá. To je nepochybně plus. Ale má to i zápory. Dítě by nemělo být absolutním arbitrem toho, co bude a nebude jíst. Rozhodující slovo by měl mít rodič,“ říká Jitka Rákosníková, autorka řady úspěšných kuchařek a novinářka zabývající se gastronomií.

V jedné rodině nedávno babička vnučce připravila rybí filé, protože dostala od dcery pokyn, že dítě má mít minimálně jednou týdně rybu. Babička týden sedmiletou vnučku hlídala a chodila jí vařit. Ovšem zjistila, že filé vnučka nejí. Dotyčná prohlásila, že jí pouze růžové ryby. „Jo, já ti zapomněla říct, že jí jen lososa,“ podotkla dcera. Babička na to: „Aď jdou s tou rozmazleností do háje. Není přece normální, aby si dítě diktovalo, že chce jíst jen lososa. Úplně jsem ztratila chuť jí něco chystat, vařit, pořád se ve všem šťourá.“

„Někdy jsou k vidění neuvěřitelné věci, kam jsou rodiče až ochotní zajít, aby dětská jídla vypadala a chutnala jako z pohádky. Je to jistě obdivuhodné, ale důležitější je, myslím, aby dítě jedlo zdravě a dobře a bylo poučené, že není jedno, co jí, než aby se vyžadovalo dojídání, nutila se jim jídla, která nemají rády nebo aby rodič trávil večery tvarováním domácího pečivo do podoby postaviček z dětského seriálu. Správná cesta povede asi někde středem,“ uvádí Jitka Rákosníková. Za dobrou cestu považuje snahu dítě do přípravy jídla zapojit. Zkusit udělat z přípravy oběda nebo večeře hru, zábavu. Právě k tomu mohou být babičky ty pravé, pokud se jim podaří rozvinout fantazii a zhýčkané dítko zaujmout.

„Můj syn tvrdil, že vnuk nejí nic pečeného. Nechtěl bábovku, vánočku, koláč, nic. Syn mi říkal, že mu rozhodně nic takového nemám dávat, že to navíc není zdravé. Jednou, když byl vnuk u nás, to mu bylo asi deset, jsem ho požádala, aby mi pomohl vánočku motat. Zírala jsem, jak zodpovědně se k tomu úkolu postavil. Vysvětlila jsem mu totiž, že jde o vánočku pro souseda, kterému umřela žena a je teď moc smutný. Vnuk to zřejmě vzal jako výzvu a pak se i staral, jak se vánočka povedla. Dokonce ji šel se mnou sousedovi i zanést. No a pak snědl z té naší téměř půlku. Syn tomu nevěřil a pravil, že to není dobré, že si tak může zvyknout na nezdravé jídlo. Já říkám, že svět se zbláznil, jestliže někdo řeší, že kluk o Vánocích jí vánočku,“ vypráví Jana z Prahy, která je nyní v penzi a přivydělává si na brigádě v pekárně.

Někdy se opravdu problém vyřeší tím, že se babičce či dědovi podaří vnouče prostě zaujmout, jinými slovy, tak trochu nad ním vyzrát. „Dítě odmítne třeba tvaroh, ale když mu nabídneme cottage sýr, ten mu chutná. Často hraje roli vzhled a konzistence potravin. Dítě třeba odmítne polévku, ve které jsou kousky zeleniny, ale když se rozmixují a nevidí je, polévka mu chutná. Nebo ho uchvátí červená či oranžová polévka,“ připomíná Jitka Rákosníková.

Každopádně se v mnoha rodinách odehrávají příběhy plné lstí, podivuhodných nápadů i bojů s jediným cílem: dostat do dítěte nějaké jídlo.  Zpravidla se pak historky časem v rodině stanou vítaným zpestřením rodinných sešlostí. Je to pak zábava, když děda jednou řekne dvacetiletému vnukovi: „Pamatuješ, jak jsme celé léto nesměli nikdo na chatě jíst nic zeleného, protože jsi vždycky začal brečet, když bylo něco zeleného na stole?“
„To je nesmysl.“
„Ne, to není nesmysl. Já si chodil na papriky tajně do kuchyně, když se sedělo na terase, protože jsi vždycky vyváděl, když byla na stole zelená paprika.“
„Dědo, neblázni, vždyť víš, že mám papriky rád, že je normálně jím. Tomu nevěřím, že jsem je někdy nejedl.“

A co vy? Máte nějakou zkušenost s tím, jak zhýčkanému vnoučeti podsunout potravu? Nějaké finty či zážitky týkající se situací, kdy si dítě diktuje, co sní a co ne?

gastronomie rodina vnoučata
Hodnocení:
(4.8 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Roučková
Mám úplně opačný problém, vnučce v době online výuky a přechodném pobytu na chalupě začalo chutnat úplně vše, až jsme začali mít obavy. Takže připravujeme lehká a zdravá jídla, která však nechutnají dědovi ?. Ještě, že se můžeme v hlídání střídat a tak to není jen na mě ?
Eva Braunová
Mám zlatá vnoučata 2,3,5 a hodné snachy.Tak u nás se jí všechno a hlavně se střídají přílohy,masa,zeleninu co připravím,hlavně okurky papriky,rajčata a ovoce na prvním místě domácí jablka a to ostatní od všeho trovhu.Asi paní Hofmanová vaše snacha nemá fantazii v nakupování a kupujo jen pořád to samé a proto nechce vnučka zkusit nic jiného. U nás se dodržuje u dětiček snídaně,svačinka,oběd,svačina,večeře.bonbony taky rozdávám. Mám radost jak jedí a je legrace jak to odpoledne povídají mamince co měly k jídlu.
Marie 00000
Doma jez co máš, jinde co ti dají!! V případě, že si dítě vymýšlí, má hladovku. A bez milosti. Příště si to rozmyslí. Záleží ovšem na věku - dítě kolem 5 let už nemá žádné úlevy.
Eva Kopecká
Jistě že každý má něco, co není, paní Hošková. Ale to vybírání začíná bohužel právě už v tom věku, kdy je dítě takříkajíc ještě malé a nemůže z toho mít rozum, takže se mu vyhoví, aby vůbec něco snědlo. A to je ten náš základní kámen všeho. Jedna věc je, že dítě nejí rajskou a druhá, že si permanentně diktuje, jaká omáčka se bude vařit, jinak neji. Dítě v mladším školním věku už má věc natolik vypilovanou, že s ním nikdo a nic nehne. Budu za sadistu, ale jako jeden ze způsobů vidím domluvu s dětskou lékařkou, která slouží na dětském oddělení. Ve smyslu nejí, je asi nemocné, jej přijmout s tím, že dostane hned výživnou kapačku a nastíní se mu plánovaná vyšetření. Řekla bych, že 90 procent by nejspíš řeklo, že raději jíst bude. Velice ošklivý způsob řešení situace. Ovšem to dětské vydírání není taky nic férového. Bohužel jakýkoli způsob řešení je pouze následkem slabosti vychovatelů. Účel světí prostředky....je v té pomazánce sýr, zeptá se dítě. To víš že ne, odpoví kuchařka.....a dítě si pochutná. Takto jsem často pohostila příbuzného vybíravce. Ano, nebylo to ode mě hezké. Alergie nebyla, byly jen umanuté představy, že sýr není dobrý a že ho nechce jíst.....
Marie Faldynová
Že vnoučata nejedí nemohu žádnému vyčítat proto, že sama jsem na každém jídle našla něco, co mi nechutnalo. A nikdo s tím nic neudělal. V době dospívání jsem z toho vyrostla. Jinak souhlasím s tím, že to chce víc dětí a kdo zaváhá, nenají se. U tety o prázdninách jsme jedli všichni všechno, někdo u toho seděl delší dobu, ale hlady nikdo neumřel, jako matka tří dětí jsem měla dceru, která málo jí dodnes, moje vnoučata - jak které. Nenutit do jídla dítě, které nejí, je dost těžké, ale nucením do jídla to nevyřešíte. Často to vyřeší puberta, kdy dítě vyjí z ledničky co najde.
Anna Potůčková
Obsáhlý článek, ale u nás vnoučátka papají a s velkou chutí, z čehož mám radost. A nemusíme ani vykrajovat srdíčka apod. Někdy dokonce dcera zavolá, že to nebo ono bylo u babičky výborné, at to zase někdy dětem uvařím. Že ona to tak nedochutí apod. Takže s jídlem se nemusíme nijak trápit, že děti nebaští - spíše naopak.
Jana Hošková
Řekla bych, že je třeba hlavně rozlišit, o jak staré dítě se jedná (zkušenost 2 + 5 dětí). Nemůžete vyčítat malému dítěti, že něco nechce jíst. To, že malé dítě něco nechce, je naprosto normální jeho věku. Pokud mám všech pět vnoučat najednou, vařím zásadně to, o čem vím, že budou jíst všichni. Zkrátka, jídelníček přizpůsobuji věku a nemám s tím žádný problém. A vůbec nejlepší je, když se přijde z venku třeba po koupání...to už řvou hlady po cestě.... :-))
Eva Kopecká
Dneska je od všeho takový výběr, že dítě má oblíbené určité druhy minerálek, jogurtů, ovoce, sýrů, pečiva, teplých jídel a všeho ostatního. Kde je na výběr, tam se vybírá. A doma se všechno od snídaně po večeři točí kolem toho, co dítě jí a co ne. Je potřeba říct, že tón v tomhle všem udávají rodiče, hlavně matka. A nikdo, kdo dítě dočasně hlídá, s těmi manýry už moc nezmůže. Protože upevňovaná věc se stane pravidlem. Kdyby matka pokaždé řekla, tady je jídlo a nic jiného není, vědělo by dítě, že má na výběr. Mít hlad až do dalšího jídla nebo to sníst. Matka, která ve snaze dítěti vyhovět, vaří dvoje jídlo nebo se dokonce dítěte denně ptá, co má uvařit, aby to jedlo, si na sebe plete bič. Sama se pasuje do role poskoka. Neříkám, aby vařila záměrně podle svého to, co ostatní nechtějí jíst. Ale nemůže přece dělat tátovi knedlo vepřo a vývar s nudlemi a dítěti hrachovou polívku a palačinky. Rodině přece nic nebrání, aby si sedla a před každým týdnem či víkendem si domluvila večeře na všední dny a teplé jídlo na víkendy. Táta si řekne, palačinky a hrachovku nemusím, ale přežiju to. Dítě si řekne, vezmu si jen dva knedlíky a budu se těšit na to svoje zítra....Četla jsem kdesi fejeton na toto téma. Holčička nejedla, pokud ji ze skříně vykukující nekrmila matka, oblečená do noční košile a otec nestál v okně na žebříku. Asi si budete klepat na hlavu, ale tak daleko to dovedli právě ustupující rodiče. Dcerka předškolního věku byla velice vytrvalá, rodiče se zkoušeli vzepřít, ale když dítě dva dny nejedlo, nezbylo jim, než kapitulovat. Děti jsou v tomhle fakt vytrvalé a pokud nechtějí, nesnědí to ani když mají hlad. Proto by si každý měl rozmyslet, kam až je schopen s ústupky dojít. Mezi námi, mít doma takové tři děti, kdy každé požaduje jídlo podle svého, to aby se matka zbláznila. Proto si myslím, jestli tohle asi výsada spíše jedináčků. Dítě rodiče svým jídlem či nejídlem vydírá. Dělá jim milost, když něco vůbec sní. Místo aby bylo vděčné, že dostává dobré a pravidelné jídlo. To máma dělá milost dítěti. Že ho neodbyde třeba rohlíkem. V době, kdy bylo normální, že v rodině je víc dětí, tyhle praktiky neexistovaly. Jídlo se dalo na stůl, a jedlo se. Kdo nejedl, měl hlad. Na zbytečnosti nebylo a ani ty zbytečnosti kolikrát dostupné nebyly. Sladkost, zmrzlina, dort, koláče, byly sváteční. Dneska se dá koupit úplně všechno. Pekaři mají od všeho sladkého, x druhů chleba, housek, rohlíků. A jak děti, tak dospělí, kolikrát nevědí roupama, co do pusy dát. Ano, proč si nevybrat, když ta možnost je. Ale s rozumem. Kolikrát si říkám, když vidím maminku nešťastnou, co té rodině uvařit, když nelze prostě pokaždé dělat dva tři druhy jídel / to aby byl člověk doma a měl na to patřičný finanční fond/, že si to zavinila sama svojí přepřílišnou snahou vyhovět těm svým milovaným bytostem. A pokud si maminka myslí, že tím dělá něco dobrého, chvályhodného a obdivuhodného, velice se mýlí. Ve finále to totiž asi dopadne tak, že se bude doma s partnerem kvůli tomu hádat, dítě jí neohlídá žádná babička a budoucí partner jejího potomka jí jednou pěkně poděkuje, pokud včas rovnou nezdrhne. Asi se mě zeptáte, když jsem tak chytrá, zda máme v rodině příkladné jedlíky nebo vybíravce. Samozřejmě to druhé. Mé děti ale mezi ně nepatří a já taky ne. Na to, abych dělala x různých jídel, prostě nebyly peníze ani čas.
Jana Kollinová
Od přečtení celého článku mě odradilo jediné slovo v titulu článku a tím slovem je "nepapá." Nejsem si jistá, zda jsou opoždění prarodiče nebo jde o článek provokující k reakci a komentářům. Volím druhou variantu a to vzhledem k tomu, že mám to štěstí komunikovat s vnoučaty i s pravnučkou- dovolím si zdůraznit předponu "pra.." Co tím chci říci? Vnímejme své potomky přes jiný filtr než jsou námi nabízené bábovky, svíčková nebo cokoli jiného souvisejícím s prehistorickým genem nakrmit mláďata. Omlouvám se za prohřešek proti jednomu z mnoha statusů, které mi vštěpovali rodiče a tím je: " Nikdy nezavrhuj přečtení knihy na základě jejího titulu. Přečti a potom se hodnoť."
Jitka Caklová
Nejlepší kuchař je hlad. Pamatuji, jak jsem ve škole záviděla dětem svačiny, protože naše máma na ně neměla a nechápala jsem proč svačiny, cestou ze školy, hází do křoví. Ne že bych měla obavy, ale není daleko doba, kdy se nejen vnoučata ještě rádi dojdou k babičce najíst a bude jim jedno, zda jsou to hranolky, nebo bramborové placky. Tedy v případě, že je babička bude umět a bude se jí chtít, stát 2 hodiny u plotny :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.